Hornictví s jeho tradicemi lze stěží přirovnat k běžným lidským činnostem. Jedná se o profesi, při níž dominuje soudržnost, odpovědnost, ale také vydání se přírodě. Je to práce založená na vysoké profesionalitě, vyžadující závislost na něčem vyšším, silnějším, s čímž nelze bezhlavě bojovat, ale pouze souznít.
Povolání a činnosti, které v sobě skrývají nebezpečí ohrožení života, od počátku vyvolávaly nutkání získat na svou stranu sílu vyšší, než je ohrožuje. To znamená silného patrona, ochránce, který je schopen čelit zlu a zajistit přiměřenou ochranu, neboť člověk nebyl schopen zvládat rizika a nebezpečí, která na něj doléhala. Začal hledat spojence, ochranu a pochopení u silných a vlivných osobností, zejména z řad svatých. Na ně se havíři jako na své zastánce – patrony – obraceli v nouzi a v mezních situacích. V různých regionech, z řady důvodů, bylo hornických patronů povícero. U některých stačilo, aby po nich byla pojmenována významná důlní díla nebo i celé doly. Pak ale byli patroni, kteří pod svá ochranná křídla vzali povolání jako celek. Takovou mocnou patronkou, uctívanou ve všech historických hornických zemích Evropy, byla svatá Barbora. O stupínek níže stál a stojí svatý Prokop, jako ryze český patron horníků.
Byl mladším následovníkem svatého Vojtěcha a stal se po Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi čtvrtým světcem českého národa a současně strážcem odkazu, který po sobě zanechali v našich zemích Cyril a Metoděj. Působení svatého Prokopa je spojeno se sázavským klášterem a slovanskou liturgií. Časové souřadnice, alespoň Prokopova narození, jsou sporné a nepřesné. Narodil se zhruba koncem 10. století (nejčastěji zmiňované letopočty jsou 970 nebo 975). Rok a místo úmrtí jsou uváděny přesně – zemřel roku 1053 v sázavském klášteře. Všechny přepisy jména Prokop do českého jazyka v podstatě charakterizují tohoto muže jako na zasahujícího příliš do politického dění, zato zarputile trvajícího na slovanské liturgii, jíž jeho doba příliš nepřála. Prokop se stal benediktinským mnichem, tedy příslušníkem řádu, který si vepsal do štítu prosté heslo „Ora et labora” tedy „Modli se a pracuj”. Po vyvraždění Slavníkovců se mniši, kteří s nimi měli užší rodové svazky, rozprchli. Do ústraní odešel i Prokop – klid našel na Sázavě. Žil v tamních lesích, spoléhal na občasné dary či almužny, kácel stromy a obdělával půdu. Zde se k němu připojil syn Jimram (Prokop byl ženatý), synovec Vít a spolu s dalšími osobami založili poustevnickou osadu. Staročeská veršovaná legenda líčí Prokopa v tomto období slovy: „Byl jest člověk urozením velký, v pleci v těle stavem široký, v hnátech byl velmi silný, ve všem těle ovšem plný.”
Předěl v životě benediktinského mnicha Prokopa znamenalo setkání s knížetem Oldřichem (1012-1034) při knížecím lovu v sázavských lesích. Prokop se stal zpovědníkem knížete, který ho vybídl, aby na místě své poustevnické osady na Sázavě vybudoval klášter. Stalo se tak v roce 1032. Kníže daroval novému klášteru „řeku Sázavu od Milobuze až po jeskyni Zákolnica řečené, s lukami a lesy vůkol”. Kníže Břetislav (1034-1055) si uchoval příznivý vztah k sázavskému klášteru i k Prokopovi. Přiměl ho, aby se po schválení pražským biskupem stal opatem sázavského kláštera. Prokop zemřel v roce 1053 a byl pohřben před hlavním klášterním oltářem. Po jeho smrti pátral Svatý stolec po zázracích, které Prokop vykonal. Našlo se jich údajně devět, jeden z nich dokládal lid žijící v okolí kláštera: viděli Prokopa orat s pluhem, do něhož byl zapřažený čert. Světec ho údajně poháněl s křížem v ruce. Tehdy prý vyorali brázdu mezi Chotovní a Sázavou; terénní vlna je tu patrná dodnes.
Již v roce 1204 byl Prokop slavnostně kanonizován, a to již podle pravidel pro papežské svatořečení – s vyšetřováním života, dokladů, památek a zázraků. Toto bylo poprvé v Čechách provedeno tedy až u čtvrtého z národních světců.
Roku 1588 byly převezeny ostatky svatého Prokopa ze sázavského kláštera do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých v kapli sousedící s Vladislavským sálem. Svatý Prokop je uctíván jako jeden z českých patronů, za svého patrona ho považují horníci zejména na Příbramsku. Díky jeho oddání se tvrdému způsobu života, díky převzetí řehole odříkání bídným nádherám světa si ho horníci vyvolili za svého patrona. Způsob života, jednání i útrapy, které dobrovolně snášel, ho zřejmě stavěly na úroveň horníků. Chápali ho jako jednoho z nich, který je schopen pochopit jejich bolesti, utrpení a je ochoten kdykoliv pomoci.
