První zmínka o výskytu uhlí na Mirošovsku pochází z roku 1836. Uhlí bylo nalezeno v lese u svatého Jakuba. Pokus těžit se však nezdařil. Ale ani později hledání uhlí v letech 1848 až 1852 nepřineslo žádoucích výsledků, i když se geologickým průzkumem zabýval i horní úřad císařský. O rok později se pokoušel o štěstí hrabě Waldstein na svém pozemku v Holubím Koutě, ale bezvýsledně, ačkoli zde bylo kamenné uhlí později nalezeno.
Jako v jiných uhelných revírech i na Mirošovsku se pokoušeli najít uhlí sedláci, protože Radnicko nebylo vzdáleno a zpráv o tom, že sedláci dolují na výchozech uhelných slojí, bylo mnoho. Ale i vejvanovští sedláci z Radnicka se pokoušeli v letech 1854 najít uhlí na dobříkovském katastru. Uhlí sice našli, ale jen při výchozu sloje, protože na dokonalejší průzkum neměli dostatek peněz. Přesto však uhlí těžili a později své šachtičky prodali Františku Jahnlovi a Grimmovi, kteří již uhlí našli a také založili první hlubší šachtičku v roce 1858 v hloubce 17,5 sáhu. S nimi začal těžit kníže Fürstenberg. V roce 1868 přešly všechny šachtičky do majetku nově utvořené společnosti Mirošovské kamenouhelné těžařstvo. Tímto sloučením a koncentrací těžby byla dána Mirošovskému revíru velká perspektiva. Ředitelem nové těžařské společnosti se stal Jan Fitz.
Později se tato těžařská společnost rozšířila a její zájmy byly zaměřeny na Kladensko a Svatoňovicko. Zakoupením dolů na Kladensku a Svatoňovicku vzniká Mirošovsko-libušínské těžařstvo.
Hlavním a největším dolem Mirošovského těžařstva se stal Důl Leopoldina, hluboký 127 m. Byl na místě bývalých objektů JZD. Důl Leopoldina měl dvě jámy, těžní a výdušnou. Těžní jáma byla spojena s výdušnou na prvním a čtvrtém obzoru překopem. Byl vybaven moderním zařízením, ležatým dvouválcovým těžním strojem o síle 80 k. Na šachtě byla moderně vybavena třídírna a úpravna uhlí. V roce 1874 – podle dolového deníku – byl na dole Leopoldina horním správcem Oto Wagner. V r. 1800 existovaly kromě dolu Leopoldina ještě další šachty. Ve východním revíru se těžilo na jámě II, hluboké 50 m, která sloužila také jako lezní jáma. Důl Hugo byl hluboký 60 m a právě tak i šachta Margareta (také Markéta), která byla také strojně vybavena a měla i úpravnu uhlí. Dále zde existoval Důl Boží požehnání a větrná jáma č. XII.
V západním revíru byla kromě hlavní jámy Leopoldina ještě šachta Větrní jáma, hluboká 120 m. V Holubím Koutě byly doly Fridrich a Fürstenberg, hluboké kolem 60 m.
V jižním revíru byl nejhlubší Důl Gustav, který až k vodní jímce dosáhl téměř 100 m. V tomto revíru existovaly ještě další šachtičky. Většina dolů na Mirošovsku byla důlními chodbami spojena s hlavním dolem Leopoldinou.
Na dole Margareta byly dvě sloje o mocnosti 1,5-2 metry. Třetí sloj byla nesouměrná, narušená proplástkem a zároveň měla malou mocnost, proto se nerubala. Závodním na dole Margareta byl od roku 1870 Josef Sýkora, po něm nastoupil ing. František Pitz a jeho zástupcem byl Hugo Fitz.
Na začátku 20. století uhelné zásoby poklesly natolik, že velké doly na Mirošovsku zastavily těžbu. Přesto se však v tomto uhelném revíru těžilo i potom. Drobní podnikatelé rubali zbytkové pilíře nejen za Rakouska, ale i za 1. republiky a ještě po dobu okupace. Těžba uhlí však byla malá. Přes krátce omezenou dobu vysoké konjunktury v těžbě uhlí sehrál mirošovský revír významnou úlohu. V r. 1880 je s těžbou 2 400 000 q uhlí v čele Západočeského uhelného revíru.
