František, Hubert a Albert Klein byli typickými podnikateli, kteří vlastnili šachty téměř ve všech revírech v Čechách i na Moravě. Byli podílníky i v jiné průmyslové činnosti. Zbohatli na stavbě železnic a v roce 1848 vstoupili do Pražské uhelné společnosti u Kladna, kde již pracoval ctižádostivý podnikatel Vojtěch Lanna. Jmenované těžařstvo vlastnilo mnoho šachet na Kladensku a později vytvořilo Kladenské kamenouhelné těžařstvo. V roce 1849 již postavilo dvě pece na výrobu koksu a rok poté na výrobu železa. Pro rozšíření majetku bylo zapotřebí dalších peněz, a proto těžařská společnost Kladenské kamenouhelné doly se spojuje r. 1857 společně s Florentinem Robertem, s dr. Hermannem Dittrichem Lindheimem, těžařem a majitelem moderních rafinerií a válcoven na Nýřansku, a s nimi i vídeňská banka Kreditenstalt a ustavují akciovou společnost Pražská železářská společnost. Tak dochází ke spojení bankovního a průmyslového kapitálu a vytváří se jedna z největších společností v Čechách.
Bratři Kleinové cítili svou další příležitost k rozšíření svého bohatství, kterou uplatnili na Plzeňsku, zejména na stavbě železniční tratě Plzeň – Brod nad Lesy. Konkurenční boj o stavbu železnice vyhráli Kleinové a v květnu 1860 zahájili výstavbu této důležité tratě, na které kromě Čechů a Němců pracovali i Slováci, Poláci a Italové, kteří museli vynákládat mnoho úsilí, aby v „akordu” vydělali jeden zlatý denně. Méně zdatnější dělníci vydělávali denně jen 40 krejcarů. Při drahotě, která byla, kdy libra masa stála 27 krejcarů, se měli dělníci, pracující na trati, čím ohánět. Výstavbou tratě začíná velký rozvoj na Nýřansku.
Ale Kleinové začali na Nýřansku těžit i kamenné uhlí. V Blatnici u Nýřan vyhloubili důl Albert v roce 1869. Hloubka jámy byla 63 metrů. Krátce na to v roce 1872 začali s hloubením šachty František a v roce 1874 důl začal těžit. Mocnost slojí na obou šachtách dosahovala málo přes jeden metr. Pro některé horníky postavili Kleinové dělnickou kolonii, známou pod názvem „Kleinka”.
Dalšími podnikateli na Nýřansku byli Seifert a Adalbert ve Vlkýši, kteří těžili uhlí ještě před PŽS na dole Jan ve Vlkýši. Podle inspekčních záznamů v dolovacím deníku byl důl Jan v provozu ještě v roce 1864. Další šachtičkv na Vlkýšsku byly v majetku dědiců obou těžařů. Ti těžili v důlních mírách Karel I, II, Václav I, II, a Michal a otevřeli tak důl Vranov. Jáma byla vyhloubena v roce 1878. Důl nebyl velký a jeho hloubka činila jen 14 metrů. Další důl Františka (Francizkaschacht) byl v Horních Sekyřanech, blízko dnešní základní devítileté školy. Důl byl hlouben v roce 1880 a pro značné obtíže s přítokem vody byl dán do provozu až v roce 1884. Hloubka jámy dosáhla 96 metrů. Mocnost slojí v jižní části dolu byla 50 cm a v západní části 80 cm. Na šachtě pracovalo 31 havířů. Horním úřadem byla povolena i jízda mužstva na laně.
Po roce 1862 se začaly v západočeském revíru nahrazovat dřevěné kolejnice v šachtě železnými. Všechny doly na Plzeňsku až na vranovské, sekyřanské a na Merklínsku byly v roce 1878 spojeny závodními vlečkami se železniční sítí. V šachtách bylo v tomto roce 213 115 m železných kolejnic; dřevěných bylo 658 metrů, převážně na Radnicku. Na povrchu bylo 68 317 m kolejí úzko rozchodných, z nichž bylo 24 564 m lokomotivních. Ostatních se stále používalo jako koňských vleček.
