Skupinování dolů a vytváření monopolního postavení v těžbě uhlí zahájila náchodská vrchnost roku 1801 koupí tehdy nejvýznamnější jámy celého revíru – Adamovy jámy ve Strážkovicích. Ještě téhož roku byly zakoupeny za 1300 zlatých jámy sv. Františka Xaverského (později důl U Buku a ještě později Pětiletka), sv. Josefa a Simona Judi se štolou sv. Bernarda, v roce 1806 markoušovickou sklárnu i s přilehlou jámou (pravděpodobně Ignác), v roce 1820 dvě třetiny dolu sv. Antonína u Svatoňovic, v roce 1832 důl Luisa ve Rtyni, v roce 1826 důl sv. Petra a následně v letech 1823 – 1824 i doly Eustach, Albertinu a August ve Svatoňovicích.
V polovině 30. let 19. století již náchodská vrchnost podnikala na svatoňovicku zcela ve své režii, pouze jáma Vilemína ve Žďárkách byla pronajímána soukromým těžařům (v letech 1835 až 1838 zde byl dokonce pachtýřem páter Josef Regner Havlovický, dobře známý z Jiráskovy kroniky „U nás“). To však stále ještě vázl odbyt uhlí a komplikované dopravní i klimatické podmínky společně s konkurencí v podobě importu levného slezského uhlí do Čech vedly k zastavení těžby na dolech Ignác, Eustach a Adam. Podstatně byl omezen provoz na jámách Xaver, Petr, Rafael, Trojice, Albertina a Josef.
V roce 1842 koupil náchodské panství včetně svatoňovických dolů Jiří Vilém, kníže ze Schaumburg-Lippe. Ten měl dostatek prostředků i odvahy pustit se do velkorysého báňského podnikání a k vyřešení řady právních sporů s erárem. Podařilo se mu především prosadit, aby odbočka Jihoseveroněmecké dráhy z Josefova na Trutnov vedla svatoňovickým revírem (a nikoliv údolím řeky Úpy) a do řídících funkcí uvedl báňské odborníky z ciziny.
V letech 1846 až 1864 byla vyražena štola Ida pod Kozincem. V podzemí byly zavedeny „hašple“ – brzdové stroje na úklonných drahách a čtyřkolové důlní vozy. Od dědičných štol byly postaveny úzkokolejné koňské dráhy k nákladišti uhlí nad svatoňovickým nádražím, kde v letech 1874 až 1878 byly postaveny koksovny a také první briketárna v Čechách. Ještě v 80. letech 19. století patřily Svatoňovické doly k největším producentům koksu a technické vybavení šachet je řadilo na přední místo v zemi.
Hospodářská konjunktura a potřeba uhlí vedla ke koncentraci těžby na tři hlavní jámy: Xaver ve Starém Sedloňově, Ida ve Svatoňovicích a Josef na Bohdašíně. Ve Svatoňovicích byla postavena hornická kolonie „Mexiko“ a základní obživu poskytoval horníkům konzum, jehož zisk připadal do Bratrské pokladny. Přesto svatoňovické hornictví nepoznalo systém kolonií jako Kladensko, Ostravsko či Příbramsko a řada havířů byla tzv. samozásobiteli, neboť na horách v okolí šachet měla svá hospodářství s chalupami a políčky.
Značná znepokojení mezi horním úřednictvem a vrchností způsobilo založení první odborové hornické organizace na Bohdašíně v roce 1895 a stávka svatoňovických horníků za osmihodinovou pracovní dobu v roce 1897. To již skončila téměř stoletá historie feudálního důlního podnikání na Jestřebích horách a konec monarchie zažily svatoňovické doly pod novým majitelem. Jím se stalo od roku 1896 Mirošovské kamenouhelné těžařstvo. Akcionářské machinace vedly však v roce 1905 ke změně názvu firmy na Svatoňovickou báňskou společnost.
Na přelomu století byl na štole Ida vyhlouben Slepý důl a pokračovalo se s hloubením Tmavého dolu, který byl zprovozněn 1.5.1906 a veškerá jeho těžba byla dopravována elektrickými lokomotivami na Idu.
