Z archivních pramenů je známo, že dne 15. srpna 1570 povolil opat Kašpar, představený kláštera v Křesoboru, hledat a dobývat uhlí v žacléřském okolí Jakobu Rabe, rychtáři v nedaleké pruské obci Oppau. Z listin pozdějšího opata Tobiáše (1611 – 1616) víme, že jakýsi kutéř Püschel „těžbu železné rudy zanedbává, zato všechnu péči dobývání uhlí věnuje . . .“ V lampertické konšelské knize z roku 1638 je již zápis o šachtě – v místě „Pfargraben“ a o dobývání sloje Bedřich. V soupisech poddaných z roku 1651 se již objevují jména horníků: Michael Ludwig z Lampertic je označen jako „bergmann“, stejně tak i Georg Ludwig z Černé Vody a jejich otec Daniel Ludwig je zapsán jako „uhlirz“. O sto let později je další potomek Ludwigů, Jan, uveden jako „kohlenhacker“, tedy jako kopáč uhlí.
Po zrušení jezuitského řádu se stalo žacléřské dominium majetkem státním a o uhelná ložiska se začal zajímat horní erár. Počínaje rokem 1775 jsou do Žacléře posíláni odborníci ze saských i kutnohorských dolů, uhelné sloje jsou otevřeny svislými šachtami, odvodňovány dědičnými štolami. V roce 1811 jsou položeny i první dolové míry a objevují se první těžaři z řad drobných podnikatelů a místní i okolní buržoazie.
Od poloviny 19. století lze i na Žacléřsku s rozvojem podkrkonošského průmyslu sledovat rozvoj těžby uhlí z větších hloubek. V roce 1848 byla založena jáma Jiří, v roce 1855 byl otevřen důl Julie, první strojní šachta o hloubce 53 metrů s parním strojem o výkonu 16 HP. V letech 1868 – 1870 byla hloubena větrací a odvodňovací jáma Eliška. V roce 1869 byla na dolové míře „Mariahilfe“ vyhloubena budoucí jáma Marie do hloubky 156 m a po prohloubení o 30 m v roce 1872 byla již opatřena parním těžním strojem o síle 60 HP. Postupně přibývaly další šachty (vrátkové, větrací, těžní i pro jízdu mužstva) a štoly (pro odvodnění a pro těžbu hlušiny).
Pro zlepšení odbytových poměrů byla v letech 1858 – 1861 vybudována nová silnice z Horního Starého Města u Trutnova přes Babí do Žacléře a Královce. V roce 1882 byla dána do provozu i místní železniční dráha Žacléř – Královec.
Koncentrace těžby znamenala jednak zánik mnoha drobných jam, ale zároveň vznik konkurenceschopných důlních podniků (Silbersteinovy doly, Müllerovo těžařstvo a doly Mangerovy).
Konec 19. století byl ve znamení další koncentrace těžby a postupně všechny důlní podniky zakoupil Západočeský báňský akciový spolek včetně dolových měr na Radvanicku a Hronovsku a Žacléřské doly se změnily v moderní kapitalistický podnik.
Došlo k prohloubení šachet Marie, Julie 1902 až 1910 byly zavedeny šramačky „Eisenbeis“, „Diamond“ a „Pick-Quick“. V průběhu 1. světové pak „Korfmann“, „Demag“ a „Flottmann“, po skončení války již řetězové šramačky „Mavour a Coulson“, tyčové šramačky „Westfalia“ a sbíječky „Flottmann“. Bylo-li roku 1913 strojně dobýváno 1,1% celkové těžby, činil podíl strojního dobývání v roce 1930 již 92%. Mechanizace dobývacích prací sice pomohla překonat hospodářské krize, znamenala však také propouštění horníků a zhoršení pracovních a sociálních podmínek vedlo k řadě stávek a mzdových bojů.
