Dějiny hornictví trutnovského regionu sahají do samotných počátků osídlování Podkrkonoší a Krkonoš. Pozornosti kolonistů, kteří pronikali údolím řeky Úpy k tajuplným horám na obzoru, jistě neunikla zelená žíla malachitu, žilky stříbronosného galenitu, pecky černého pyroluzitu a valouny zlatonosného křemene v červenohnědých skálách permských pískovců a slepenců u Suchovršic, kde se dle kronikářských záznamů od konce prvního tisíciletí našeho letopočtu dolovala měď, stříbro, manganová hlinka pro hrnčíře a hlavně zlato. Opuštěná důlní díla po této těžbě, která zde byla několikrát obnovována hlavně od 17. do 20. století, dodnes vypovídají o důležitosti hornické práce pro tehdejší řemeslníky i panovníky.
Jejich hlavním cílem však byly především drahé kameny a drahé kovy, následně – vedle zlata a stříbra – také ostatní kovy včetně železa a mědi. Kronikář Simon Hüttel zaznamenal k roku 1511, že do Trutnova přišli horníci z Míšně, aby otevřeli Zlatou štolu na Šibeničním vrchu. Dílo se však zatopilo a havíři odešli za štěstím do Obřího dolu. Už před nimi zde však působili italští prospektoři a kovkopové, kteří tu z arzenopyritu získávali arzén k výrobě benátských zrcadel. Rozvoj zdejšího rudního hornictví je spojen s rokem 1534, kdy společnost sedmnácti podnikatelů požádala krále o dvacetileté hornické privilegium v Obřím dole a osvobození od „horního desátku“.
I když tuto jejich žádost zmařil Kryštof Gendorf – tehdejší pán Krkonoš, jehož panství se rozprostíralo od Adršpašských skal až po Vrchlabí – stala se Pec pod Sněžkou i se svoji rudní základnou v Obřím dole „horní“ osadou a na úpatí Sněžky bylo tehdejší polymetalické ložisko těženo ještě na přelomu 50. a 60. let dvacátého století. I když těžba rud nikdy nedosáhla věhlasu Kutné Hory, Příbrami či Jáchymova, získala řada krkonošských obcí statut „horních“ měst: Vrchlabí s těžbou železa roku 1533, Černý Důl s těžbou stříbra roku 1552 a Svoboda nad Úpou s těžbou rýchorského zlata (založená r. 1546) od 17. století.
Rudné hornictví na úpatí Krkonoš začínalo rýžováním, povrchovou těžbou z potočních náplavů, a končilo štolami i šachtami rudných dolů. Poslední vůz krkonošské rudy vyjel z podzemí Krakonošovy říše 30. září 1992 v Harrachově. Ještě v době rudokopecké slávy, na přelomu 16. a 17. století, bylo v Podkrkonoší objeveno černé uhlí. Horníci se postupně usadili v Žacléři a Lamperticích (uhlí objeveno r. 1570), na úpatí Jestřebích hor ve rtyňsko – svatoňovické kotlině (uhlí objeveno r. 1590) a nakonec i v okolí Radvanic (uhlí objeveno r. 1840). Zde také vyjel 1.dubna 1994 z podzemí na povrch poslední vůz uhlí v dějinách Východočeských uhelných dolů, aby ukončil více než čtyřistaletou éru uhelného hornictví, které předcházela neméně významná éra hornictví rudného.
