Těsně před r. 1840 je na Svatoňovicku 7 závodů. Jeden s 15 doly (Josef u Bohdašína, Dorota a Luisa u Rtyně, Albertina u Petrovic, August, Trojice, Eustach a Prokop u Svatoňovic, Antonín, F. Xaver, Petr a Ignác u Starého Sedloňova, Adam u Strážkovic, Benigna a Ignác u Odolova) byl náchodské vrchnosti, která vlastnila i doly u Markoušovic (Jan, Rafael, Antonín, Vilemína) a Žďárek. Zbytek závodů byl soukromých – hr. Kolowrat vlastnil doly Florián u Bohdašína a F. Saleziánský u Odolova, D. Koleta a A. Kozlík měli důl Josef u Bohdašína, Šimkové a později R. Manger důl Petr u Rtyně, A. Wichterey doly Barbora a Bedřich u Horního Kostelce. Roční produkce uhlí se pohybovala kolem 10 000 t, většina těžby připadala opět na náchodskou vrchnost. V Náchodě bylo také sídlo vrchnostenské horní substituce, která vykonávala samostatnou správu, i když podléhala báňskému soudu v Kutné Hoře.
V r. 1842 je prodáno náchodské panství Schaumburgům z Lippe. Následuje jejich snaha o koncentraci báňského podnikání vykoupením řady malodolů, podstatným rozšířením propůjček dolových měr (doly se rozkládaly na 59 velkých a 16 malých měrách). Přesto se nepodařilo vytvořit monopol. V té době totiž získala státní montánní správa několik kutisek u Svatoňovic (při průzkumu byla v r. 1846 založena štola Ida) a baron Silberstein, podnikající především na Žacléřsku, koupil důl Josef u Bohdašína. Napjaté vztahy mezi vlastníky se uvolnily až po uzavření dohod o vymezení odbytových sfér (navíc bylo nutné společně čelit walbřišské konkurenci) a odprodeji státní a Silbersteinovy držby do vlastnictví Schaumburga.
Kolem r. 1850 byla roční těžba cca 25 000 t. Nově budované doly Ida a Xaver byly již na dobré tehdejší úrovni. Těžba mohla být vyšší, problémem zůstávaly špatné komunikační poměry. Ty měla zlepšit stavba železnice. Přesto se podařilo v polovině 60. let zvýšit roční těžbu téměř na trojnásobek (cca 70 0001). Prudký rozvoj dolování, způsobený poptávkou ze strany textilního, strojírenského a sklářského průmyslu, cukrovarů a železnice si v té době vynucuje organizačně správní opatření. Báňské hejtmanství v Kutné Hoře zřizuje proto tři revíry – žacléřský, radvanicko-vernéřovický a svatoňovický. Těžba ve svatoňovickém revíru se soustřeďuje především na štoly Ida a Xaver a tři další šachty. Ty jsou postupně vybaveny parními stroji, především na čerpání důlních vod. Povrchové svážné jsou nahrazovány koňskými drahami.
Na sklonku 50. let 19. století se přistupuje ke koksování uhlí. Důvodem byla malá produkce kusového uhlí, které bylo žádané, zatímco tzv. drobné uhlí nalézalo odbyt jen s obtížemi. Nesnášelo nejen delší transport, ale i dlouhodobější skladování. V podstatě ani tato obnova koksovacího procesu, který byl zkoušen ve 30. létech, nepřinesla kýžený efekt. Roční produkce koksu byla cca 1500 tun. Rozvoj podnikání byl v polovině 60. let přerušen jednak odbytovou krizí, jednak následky prusko-rakouské války. Těžba se snížila na polovinu. Následuje ale další vzestup těžby, takže se v r. 1868 vytěžilo cca 80 000 t uhlí a začátkem 70. let přesahovala roční těžba 90 000 t. Uhlím ze zdejších dolů byly zásobovány především Hradec Králové, Trutnov a železniční úsek Česká Třebová – Praha.
