Dolování uhlí na Svatoňovicku je velmi starého data, patří v naší republice k jedněm z nejstarších. Podobně jako na Žacléřsku jsou známy objevy uhlí a jeho těžba v této oblasti z přelomu 16. a 17. století. Z trutnovské kroniky Šimona Huttlera je známo, že v červnu r. 1590 se strhla v oblasti bouře a přívaly vod byla u Markoušovic odkryta uhelná sloj. Využití uhlí bylo prověřeno kováři v Trutnově. Z archivních záznamů náchodského panství je zřejmé, že uhlí se těžilo na úbočích Jestřebích hor již okolo r. 1634. Po r. 1703 bylo jeho dobývání pronajímáno téměř po celé století různým pachtýřům. Jsou dokladovány báňské práce z okolí Markoušovic a Strážkovic, které se samozřejmě soustředily do výchozových partií uhelných slojí. Nejkvalitnější kusové uhlí bylo na příkaz vrchnosti dodáváno pro potřebu dvorního kováře v Náchodě. Po domácku provozovaná textilní výroba si však nekladla velké energetické požadavky, většinou se vystačilo s dřívím nebo dřevěným uhlím. Většímu podnikání neprospěla ani porážka selského povstání v r. 1775, ani zadluženost náchodské vrchnosti (J. A. Desfourse). Z dnešního pohledu jde o minimální báňskou činnost, která postrádala chronologickou i meritomí kontinuitu. Přesto byla ale předzvěstí nového typu báňského podnikání (až do té doby byla věnována pozornost především rudám), které významně zasáhlo do pozdějších dějin této oblasti.
Není tedy pravdou, jak se tradovalo, že těžba začala až v 18. století. V té době dochází již k rozvoji těžby, protože s nástupem kapitalismu začala značně růst poptávka po jediném energetickém zdroji, a to dříví. Jeho nedostatek a spolu s tím rostoucí ceny přinutily šlechtu i podnikatele věnovat se uhlí. Uhlí bylo využíváno při výrobě vápna, cihel, ve sklárnách a kovárnách. V okolí Strážkovic vznikají v té době uhelné doly, jejichž provoz byl organizován podle rudných dolů a měl tedy báňsko-právní základnu. K přechodu živelné těžby v podnikání přispěla i stavba pevnosti v Josefově. Její stavba ale nebyla rozhodujícím podnětem zahájení těžby uhlí na Svatoňovicku. V té době zde existovalo několik dolů již desítky let.
Nová zákonodárná opatření, kterými bylo uhlí vyňato z pozemkového vlastnictví vrchnosti a postaveno mezi vyhrazené nerosty, legalizovala jeho těžbu a umožnila účast na báňském podnikání nejen majitelům panství, ale i drobné buržoasii, větším sedlákům, popř. i některým horníkům. Vliv na osudy dobývání uhlí mělo i majetkoprávní rozdělení oblasti. Severní část oblasti v okolí Markoušovic patřila k trutnovskému panství, které nemělo o báňské podnikání příliš zájem. Většina oblasti od Starého a Nového Sedloňova až po Žďárky patřila podnikavější náchodské vrchnosti (Piccolomini a později P. Kuronský a K. Zaháňská), která vybudovala několik dolů, jejichž produkce stačila krýt nejen místní potřebu, ale i vzdálenějších textilek. Protože podnikání bylo relativně úspěšné, rozšířila svou působnost i do okolí Markoušovic. Kromě náchodské vrchnosti podnikali na Svatoňovicku ještě A. Wichterey, F. Schwartschik a J. Čermák, ovšem bez potřebného kapitálu, takže byli odkázáni jen na příležitostný prodej uhlí v blízkém okolí.
Kolem r. 1820 se celková roční těžba pohybovala kolem 4500 t uhlí. Z tohoto množství připadalo cca 70% na vrchnostenské doly, z nichž největší byly Ignác, Xaver, Vilemína a Trojice. Provozy byly primitivní, otvírka byla nejčastěji řadou mělkých úklonných jam, odvodňovaných později 100-200 m dlouhými štolami, jejichž ústí bylo obvykle vyzděno. O 10 let později, kdy bylo při odbytové krizi v provozu jen 5 závodů (vévodkyně Zaháňské, A. Dintera a A. Tschischwitze, J. Schwartschika a G. Kommlera, F. Burkarta, W. Bergera), byla těžba kolem 5500 t.
