Důl Jan Šverma v Žacléři

První záznamy o těžbě uhlí jsou z konce 16. století. Opat Kašpar, představený křesoborského kláštera, v r. 1570 povolil vyhledávání a dobývání uhlí Jakobu Rabemu z obce Oppau. Začátkem 17. století upozorňuje opat Tobiáš, že je na Žacléřsku zanedbávána těžba železné rudy a většina pozornosti je věnována uhlí. Jde tedy o zápisy, které potvrzují nejstarší pokusy o těžbu uhlí z celého českého křídla vnitrosudetské pánve. Byla to samozřejmě primitivní těžba ve výchozových partiích uhelných slojí.

Ve srovnání se Svatoňovickem jsou historické písemné a především grafické materiály ze Žacléřska dosti mezerovité. V počátcích zde provozovala těžbu kromě místní vrchnosti (žacléřské panství zahrnovalo dnešní katastrální území Žacléř, Křenov, Prkenný Důl, Bobr, Černá Voda, Bernartice, Lampertice, Vrchová, Královec, Bečkov) velká řada drobných podnikatelů a chyběl přísnější báňský dohled vzdáleného báňského hejtmanství v Kutné Hoře. Svatoňovicko bylo v té době pod dohledem báňské substituce, zřízené hejtmanstvím na náchodském panství. Řada novějších materiálů se ztratila v Německu po II. světové válce, zřejmě s majetkoprávními převody.

Skutečná těžba uhlí se rozvinula až před koncem 18. století, kdy začal být pociťován nedostatek palivového dřeva, resp. s rostoucími potřebami manufakturní výroby jeho ceny značně vzrostly. Byla legalizována jeho těžba, protože uhlí bylo vyňato z pozemkového vlastnictví vrchnosti a postaveno mezi vyhrazené nerosty, a tím bylo umožněno báňské podnikání i drobné buržoasii, popř. jiným zájemcům. Na základě majetkoprávní a hospodářské diferenciace, ale i odlišných geologických podmínek, vzniká v této oblasti několik báňských středisek. Žacléřská vrchnost, zastupovaná v báňském podnikání Studijním fondem, byla sice na Žacléřsku značným producentem uhlí, ale pro nedostatek finančních prostředků neměla tak výsadní postavení jako vrchnost náchodská na Svatoňovicku. V počátcích jí konkurovali především J. Bohl, F. a V. Erbenové, K. Czerwenka a J.Ch. Büchner.

V roce 1820 bylo vytěženo 2 200 t uhlí, z toho polovina připadla na vrchnostenské doly. Báňské podnikání mělo vyloženě extenzivní ráz, štoly byly většinou jen několik desítek metrů dlouhé, úklonné a svislé jámy max. 40 m hluboké. Až do té doby se dolování vymykalo dohledu báňských úřadů. V odbytové krizi na konci 20. let 19. století dochází k redukci těžby, hlavní doly jsou v rukou Studijního fondu, F. Erbena a F. Bergra. Roční těžba na začátku 30. let. klesla na necelých 1700 t.

Koncem 30. let nastává další zájem o uhlí, zvyšuje se počet propůjčených dolů, celkem je zde v provozu 8 závodů. Vedle pozemkové vrchnosti (rytíř z Fedelsteinu), která měla 4 doly (nejznámější Marie Terezie a Maxmilián) na 6 měrách bývalého Studijního fondu mezi Žacléřem a Černou Vodou, představovali hlavní podnikatele s 3-5 mírami F. Gaberle, R. Manger a E. Leuschner. Menší závody provozovali A. Kühnel, V. Erbenová, P. Wenzel a W. Reich. Část podnikatelů byla ze sousedního Slezska. Produkce uhlí v r. 1840 se zvýšila na 6 600 t.

V r. 1843 převádí rytíř z Fedelsteinu největší žacléřský podnik na synovce barona Silbersteina. V pánvi nastává určitá koncentrace majetku a napjaté vztahy. Baron Silberstein totiž koupil nejen řadu státních kutisek v okolí Žacléře, ale dovolil si koupit i důl Josef v Bohdašíně na panství náchodských Schaumburgů. Teprve při nutnosti společného postupu (dohody o odbytových sférách) proti rostoucí konkurencí walbřišského uhlí a prodejem dolu Josef Schaumburgům nastávají v uhelném průmyslu této části pánve opět “normální” poměry.

Silberstein obnovuje na 24 mírách několik menších dolů a buduje poměrně dobře vybavený důl Eliška, který byl na Žacléřsku největším producentem uhlí. Mezi střední podnikatele patřil v té době R. Manger, který otevřel nejen doly na 16 měrách u Černé Vody, ale i na Radvanicku (Chvaleč, Bystré). Malé těžaře s 5-3 důlními mírami reprezentovali Fr. Gaberl a farář P. Wenzel. Roční těžba kolem r. 1850 se pohybovala kolem 15 000 t. Vyšší těžbě bránily špatné odbytové možnosti, resp. odlehlost od významnějších spotřebitelů.

Přesto dochází v následujících létech k dalšímu zvýšení těžební činnosti, jako odezva na potřeby v rozvíjejícím se textilním, strojírenském a potravinářském průmyslu. Proto báňské hejtmanství v r. 1855 zřizuje tři samostatné revíry (žacléřský, svatoňovický a radvanicko-vernéřovický), které odpovídaly nejen báňské a majetkoprávní struktuře, ale i geologickým poměrům. Tím byly dále specifikovány zájmové sféry v oblasti. Na dolech barona Silbersteina pracovalo v polovině 50. let 19. století cca 100 dělníků, kteří těžili 10 000 t uhlí ročně, u bří Müllerů byla roční těžba 5 500 t, u R. Mangera v Černé Vodě a F. Gaberleho se pohybovala roční těžba po 1 500 t.

Na rozdíl od Svatňovicka, kde byla těžba prakticky soustředěna do rukou Schaumburgů, zůstávali baronu Silbersteinovi v F. Gaberlem a především bří Müllerech (po smrti R. Mangera koupili jeho majetek) zdatní konkurenti. To ale na druhé straně vedlo k zavádění nových technologií (např. užití parního pohonu) a budování nových dolů. Např. na dolech barona Silbersteina za 10 let, tj. do poloviny 60. let, stoupl počet dělníků na 400 a produkce uhlí na čtyřnásobek (cca 40 000 t). Také bří Müllerové budují moderní spojené šachty Julie a Marie, vybavené parním pohonem, takže produkce uhlí za týchž 10 let vzrostla z 5 500 t na 30 000 t/rok.

Nadále zůstává základním problémem doprava vytěženého uhlí do hlavních odbytišť v Krkonošském podhůří (Trutnov, Hostinné, Vrchlabí, Jilemnice, Svárov, Tanvald, Semily, Železný Brod, Turnov, Liberec), protože ještě v 60. létech chyběla železnice. Baron Silberstein dokonce v r. 1859 zahájil stavbu vlastní “koňky” do Trutnova, protože silnice ze Žacléře do Hostinného přes Trutnov byla vybudována až v r. 1863. Připojení uhelných dolů na k.u.k. železnici, vedoucí z Poříčí u Trutnova do Královce a dále do Polska, došlo pro neshody mezi podnikateli až v r. 1878.

V první polovině 70. let dosahovala roční těžba uhlí na Žacléřsku cca 130 kt (z toho u barona Silbersteina 75 000 t), největší odbytiště představoval Trutnov a průmyslová města Podkrkonoší, dále úsek železnice do Liberce. Roste ale také potřeba pracovních sil. V rámci jejich stabilizace staví všichni velcí podnikatelé domy pro dělníky (tzv. kolonie). Zavírá se řada drobných neproduktivních šachet a štol ve výchozových partiích uhelných slojí, prohlubují se později hloubené novější šachty. Zvyšuje se počet parních strojů, budují se na povrchu a především v dolech důlní dřevěné a především železné dráhy. Jejich délka dosáhla v té době délky cca 45 km.

Kolem r. 1875 zasahuje uhelný průmysl krize. Ta postihla nejvíce Silbersteinův podnik, který byl před tím značně modernizován a rozšířen o sousední důl F. Gaberleho. Majetky upadly do konkurzu, střídají majitele (nejprve F. Stroussberg, později tzv. Žacléřský spolek, v r. 1881 Frankfurtská hypotekární banka, o 5 let později fa Erlanger a synové z Frankfurtu). Roční produkce uhlí klesá na bývalých SiIbersteinových dolech z 80 000 t na 60 000 t, u bří Müllerů z 55 000 t na 30 000 t (r. 1880). Dochází ke zhoršení ekonomické situace i ostatních větších podniků oblasti, tedy i u bří Müllerů.

Po úpadku těžby na sousedním Svatoňovicku se stává Žacléřsko na počátku 90. let minulého století největším producentem uhlí v českém křídle vnitrosudetské pánve s roční odbytovou těžbou kolem 125 000 t. Přesto nastávají v r. 1896 další významné změny majitelů. Po prodeji bývalých Schaumburgových svatoňovických dolů Mirošovskému těžařstvu, prodává i firma Erlanger bývalé Silbersteinovy doly Západočeskému báňskému akciovému spolku (ZBAS). Ten připojuje k tomuto závodu za dva roky i Müllerovy doly Julie a Marie. Stává se tak až do r. 1945 největším producentem uhlí v českém křídle vnitrosudetské pánve. Těžba vzrostla v r. 1899 na 210 000 t, v r. 1905 více jak 1000 dělníků vytěžilo dokonce na 260 000 t uhlí. Byl to důsledek další modernizace těžby a zavádění nových těžebních technologií (používání elektrické energie, vrtací a sbíjecí techniky, nátřasných žlabů atd.).

Během I. světové války se výše těžby sice nemění, ale v rozvoji dolů nastává určitá stagnace. Nejsou vyhledávány další zásoby a nebyla otvírána nová důlní pole, neobnovuje se strojní vybavení. Ihned po vzniku ČSR však konjuktura v uhelném průmyslu přispěla ke stabilizaci ZBAS. Po změně kurzu čs. koruny nastává ale v r. 1922 určitá stagnace v produkci, chybějí zahraniční odběratelé. Následují rychle se střídající vzestupy a stagnace těžby, roční produkce uhlí je však stále přes 200 000 t. Od r. 1926 až do r. 1930 je registrován trvalý vzestup těžby suroviny, což podnítilo její vývoz do zahraničí (Prusko, Velká Británie v období dlouhodobé stávky horníků). Období hospodářské krize bylo ve srovnání s jinými revíry v ČSR překonáno jen menším poklesem těžby, protože hlavní odbyt nesměřoval do těžkého průmyslu, ale do průmyslu lehkého, zvláště potravinářského. Mezi nejvýznamnější domácí odběratele patří cukrovary a železnice, na sklonku 20. let i nově vybudovaná elektrárna v Poříčí u Trutnova. Vlivem zvýšené poptávky zbrojařského průmyslů před začátkem II. světové války stoupla těžba ZBAS v r. 1937 až na 271 000 t.

Po odtržení tzv. Sudet od ČSR, a tím i Žacléřska, jsou doly ZBAS řízeny přímo z Německa báňským revírním úřadem ve Walbřichu. Nad akciovým kapitálem ZBAS, představující z větší části židovský majetek, byla nejprve zavedena tzv. komisařská správa a v r. 1941 je majetek arizován. Dostává se do sféry vlivu SUBAGu (Sudetenländische Bergbau Aktien Gesellschaft) a tím i samotného koncernu Reichswerke Herrmann Göring. V r. 1942 byl Radvanickým těžařstvem prodán ZBASu pro nedostatek potřebného kapitálu i důl Kateřina v radvanickém revíru. Těžba zpočátku stagnuje, v létech 1940-1941 byla menší než 200 000 t ročně, protože horníci byli povoláváni do vojenské služby. Po “mobilizaci” pracovních sil, např. v r. 1944 představovali polovinu osazenstva dolů váleční zajatci a vězni, stoupla produkce v r. 1943 na 255 000 t a v r. 1944 přesáhla dokonce 300 000 t.

Přehled těžby uhlí na Žacléřsku do r. 1945 (dle Bílka 1965)

 Pozn.: Těžbu před r. 1800 lze jen hrubé odhadnout pro nedostatek, popř. nevěrohodnost pramenů, jde o cca 20 000 t uhlí.

Vývoj po r. 1945

Po obnově státní nezávislosti ČSR v r. 1945 nastal na Žacléřsku pokles těžby pod 200 kt/rok. Po znárodnění byly dnem 1.1. 1946 všechny doly ve vnitrosudetské pánvi sdruženy do podniku Východočeské uhelné doly (VUD) s členěním na závody, jejichž působnost byla podobná jako v předválečném období. Od té doby až do r. 1954 lze registrovat jen pozvolný nárůst těžby přes 200 000 t/rok. Od roku 1955 až do r. 1965 se zvyšuje roční produkce uhlí až na 295 kt. Na přelomu 50. a 60. let bylo pro špatný technický stav jámy Marie, lokalizované spolu s jámou Julií v centru ložiska, přistoupeno v jejím těsném sousedství k hloubení nové jámy Jan. Během 60. let byly postupně uzavřeny nevyhovující jámy Eliška a Marie.

V r. 1966 těžba uhlí stagnuje, potom poklesla a až do r. 1974 se pohybovala kolem 270 kt/rok, avšak s určitými výkyvy (281-260 kt). Následuje další pokles produkce suroviny, zhruba na úroveň 230 kt/rok.

Kolem přelomu 70. a 80. let, tj. od r. 1981, se roční těžba uhlí zvyšuje na úroveň cca 250 kt. Tento stav trvá téměř do konce 80. let. V r. 1989 následuje pokles produkce suroviny. V r. 1990 a v následujících dvou létech, s přechodem na tržní hospodářství, se těžba uhlí pohybovala v rozmezí 190-180 kt/rok, avšak za cenu zvýšených nákladů 1 t produkované suroviny. Důl se dostává v r. 1992 dle vládního usnesení do útlumového programu s tím, že těžba bude ukončena k 31.12. 1992, namísto předpokládaného roku ukončení těžby v r. 1996.

Těžba uhlí byla v r. 1992 skutečně ukončena, ale důl nebyl uzavřen podle projektu, zpracovaného Báňskými projekty Ostrava. Objekty byly využívány firmou GEMEC s.r.o., která realizovala projekt zaplavování podzemních prostor rychletuhnoucí nerozplavitelnou základkou.

Přehled těžby uhlí na Žacléřsku po r. 1945

 Celkem bylo na Žacléřsku vytěženo za více než 400 let těžby 26 938 kt černého energetického uhlí.