První pokusy s dobýváním uhlí na lokalitě byly spojeny s hloubením mělkých šachtic s následnými rozrážkami chodbicemi v oblasti výchozů jednotlivých slojí. Pozdější rozvoj těžby si vyžádal efektivnější technologii, kterou se stalo pilířování na zával. Tento způsob dobývání měl vhodné podmínky v úklonu a při určitém druhu výběrové těžby i v mocnosti. S časem přibyla další dobývací metoda – ruční směrné stěnování. To bylo realizováno většinou do pole, jen v málo případech obráceně. Zajišťování stěn se provádělo příčnými dřevěnými páry. Ke zmírnění nepříznivých vlivů bezprostředního nadloží ve stařinách se ponechávala částečná základka. Základkové pásy byly stavěny z kamene získaného přibírkou počvy, ve větších úklonech přistřelováním stropu. Pokud se tato základka nepoužila, byla stáři na podpírána ztracenými hráněmi ze dřeva, vyplňovanými kamenem vybraným z proplástku sloje.
Pozdější dobývací metodou, používanou až do ukončení těžby dolu bylo směrné stěnování na řízený zával. Charakter uložení dobývaných slojí (krátké směrné délky – malé poruby), dovoloval použít postupu do pole, zvláště když již byly chodby vyztužovány poddajnou ocelovou výztuží (TH) a tím pádem nevyžadovaly takovou údržbu. Výztuž porubů, která byla do roku 1966 celodřevěná, byla nahrazena výztuží ocelovou. Nejdříve se používalo ocelových mechanických stojek a dřevěných stropnic. S nástupem rozvoje rozpojování uhlí pomocí kombajnů se postupně přešlo na výztuž celokovovou. Stěny se budovaly hydraulickými stojkami s ocelovými stropnicemi, které také sloužily k vytvoření zálomové hrany porubu. V některých příznivých případech se použily k vytvoření zálomové hrany přenosné dřevěné hráně.
Výjimečně se, a to jen ve vhodných podmínkách (mocnost sloje a úklon nad 35°), dobývalo zátinkováním se zpětným sestřelem bez budování. Tato metoda nahradila ještě dříve používané stromečkování.
Trhacích prací se často používalo při dobývání proplástkovitého uhlí ve spojení s brázděním, příp. při sestřelech obtížně rozpojitelných partií stěn (v řadě partií bylo uhlí poměrně tvrdé) nebo vyhluchlých míst.
Ruční dobývání sbíjením bylo nadlouho rozhodujícím způsobem vyuhlování. Otevření další volné plochy umožňovalo použití tyčových a řetězových brázdiček. Délka pokosu byla volena podle podmínek (mocnost, úklon, slojová výplň a kvalita nadloží) od 1,2 m do 1,5 m.
Později se rozpojování hornin provádělo pomocí úzkopokosových válcových kombajnů, nejčastěji používané byly, a to dle podmínek mocnosti a tvrdosti sloje, KSV-6, 2K52, 2K52-MU a KŠ1KG převážně opět sovětské výroby. Nasazení kombajnů se na druhé straně nepříznivě projevilo především ve snížení kvality těžby, poklesem množství praných druhů a v neposlední řadě zvýšením prašnosti v porubech. Stěny bylo nutno tzv. “zavlažovat” tlakovou vodou, popř. za použití smáčedel.
Délky stěn se vlivem mocnosti a úklonu slojí pohybovaly od 30 m (zbytkové pilíře kolem poruch), až po maximálně 200 m (stěny v 6., 7. a 8. podložní sloji pole Jiří). Výrubnost jednotlivých bloků byla podle charakteru uložení 90-95%.
V roce 1979 byla na Dole Jan Šverma poprvé nasazena do porubu posuvná výztuž. Jednalo se o výztuž tehdy sovětské výroby typu 2 MKE, která byla v porubu 13/12-2. Tato výztuž byla po různých úpravách používána prakticky až do konce těžební činnosti, protože byla do podmínek zdejších porubních stěn poměrně vhodná. Byla nasazována do porubů v 9. nadložní sloji v oblasti Jiří, 13. nadložní sloji v “Předpolí” a pod. Dalšími nejčastěji nasazovanými typy výztuže v posledních činných letech byly DVP-6, a to ve 2., 5., 7., eventuálně 11. nadložní sloji. Po uzavření Dolu Zdeněk Nejedlý v Odolově sem byly přesunuty některé vypleněné komplexy výztuží, a krátce bylo v jednom menším porubu využito sekcí DVP-10.
Přes použití těchto mechanizovaných výztuží se prakticky vždy našla stěna, kterou bylo možné vyrubat pouze za pomoci individuální hydraulické výztuže.
Použitím štítových výztuží byl podmíněn výrub stařinových slojových bloků, které byly ve většině případů v minulosti již několikrát nadrubány i podrubány, a které by se ani jinak vyrubat nedaly.
Pomocnou dobývací metodou bylo chodbicování, které bylo pro DJŠ specifické. Metoda byla roku 1985 schválena OBÚ v Trutnově a spočívala v ražbě paralelních chodbic razícími kombajny Pk9-r nebo 4PP-2, které byly v té době na DJŠ zrovna k dispozici a razila se jimi i převážná část dlouhých důlních děl. Metodou chodbicování se dobývaly zbytkové pilíře nebo stařinové lávkové bloky a bloky ve větších úklonech nehodící se ke stěnování.
Pozn.: Dobývání strmých, popř. polostrmých partií mělo vždy svá úskalí. Mocnější sloje bývaly rubány, jen když nebyly děleny do lávek, táž situace byla i ve slojích sblížených. Na první pohled zde byla sice snadná doprava rubaniny, ale na druhé straně docházelo pro dobrou odlučnost (dokonale vyvinuté vrstevní spáry) k ujíždění nedobývané lávky či sblížené sloje. Podobná situace bývala i podél tektoniky, zvláště když měla malý úklon. Do odrubaného prostoru potom vyjížděly bloky hornin nebo uhlí. Dobývat bez základky bylo možné systematicky pouze jednu sloj, sousední sloje se dostávaly do nepříznivých tlakových poměrů.
Šikmý průběh tzv. stojáků vyžadoval diagonálně ražené těžné a výdušné chodby pro zachování přibližně stejného úklonu v bloku. Příprava stěn byla složitá a tím i nákladná (byly používány různé způsoby těžby i různé druhy výztuže), systematické zakládání vyrubaných prostor nemohlo být realizováno pro neekonomičnost. Navíc mohly ještě narůstat zvýšené náklady při ose antiklinály občasným “vyválcováním” slojí do menších mocností.
Doprava uhlí z porubů byla různým způsobem. V malé míře, a to u slojí s úklonem nad 45°, to bývalo samospádem. V úklonech 25-45° se používaly tzv. mrtvé (úhlové) žlaby, kde klouzání uhlí bylo brzděno zarážkami. V ležmém uložení se používaly nejprve hřeblové dopravníky, které byly později nahrazeny pohyblivými žlaby.
