Dobývací práce na dole byly prováděny třemi metodami: otevřenou komorou, metodou „valovou” a metodou výstupkovou.
Po počátečním použití výstupkové metody na hořejších patrech, jejichž dobývání bylo zčásti započato průzkumnou organizací, byla na dole od roku 1967 zavedena otevřená komora, kombinovaná dobýváním výstupkem na skládku (tzv. metoda valová). Tato dobývací metoda se jevila jako vhodná, neboť šířky zrudnění dosahovaly až 8 metrů, a podloží i nadloží bylo poměrně soudržné. Při jejím používání byl v podloží bloku vyražen směrný překop a z něj systém příčných rozrážek do sledné chodby 6 – 8 m od sebe. Dobývání se provádělo sestřelováním stropu dobývky směrem k vyššímu patru, při současném odtěžování přebytku rudniny v rozsahu vzniklého nakypřením. Rudnina se bagrovala v rozrážkách ze sledné chodby do vozů na překopu. Do vystřílení bloku na vrchní patro se vybagrovala všechna.
K větrání a přístupu na dobývku sloužil prorážkový komín v podloží. S postupem dobývání bylo možno zvedat pomocné komíny, které sloužily pro větrání, k dopravě materiálu a přístupu na dobývku.
Počáteční výsledky této metody byly dobré, zejména proto, že je velice produktivní, avšak s postupem dobývací fronty směrem do hloubky se ukázaly některé problémy, které si vynutily přechod opět k výstupkové dobývací metodě. Snížila se mocnost, zrudnění přestalo být souvislé a vznikaly poměrně vysoké ztráty.
Díky této metodě se pravděpodobně dosáhlo nejvyšších výtěžků v dějinách dolu v letech 1968 – 1969.
Do uzavření dolu se prakticky výhradně používala výstupková metoda se zakládáním vydobytých prostor hlušinou. Byla sice pracnější a méně produktivní, ale nedochazelo k prakticky žádným ztrátám, a bylo výrazně sníženo znehodnocení rudniny hlušinou. To se pohybovalo v průměru kolem 20 %.
Dobývání bloku se začínalo na sledné chodbě, kde se provedl shoz rudy, nejlépe dva. Do vzniklé prostory se založila chodba ve výztuži, s ochranným polštářem a několik komínů podle potřeby s jedním nebo dvěma sýpy a s lezným a strojním oddělením. Také se zakládaly pomocné komíny jen na sypání rudniny. Všechny tyto komíny se zvedaly současně s dobývkou. Pro dobývání je také nezbytný prorážkový komín z patra na patro, sloužící zejména k větrání a k přístupu na dobývku. Dříve se tyto komíny razily klasicky, potom převážně plošinami RP-3, RP-4 – ALIMAK, poté se používaly velkoprofilové vrty. Ty se zpočátku vrtaly soupravou ROBBINS americké provenience. Měly průměr 1,8 m, takže se daly vystrojit a ihned používat. Pak se vrtalo soupravou BG-143 (výroba bývalá NDR) průměr 80 cm. Pokud bylo však třeba tyto vrty používat k jiným účelům než k odtěžování rudniny a větrání, přibíraly se na větší profil. Vrtané komíny byly sice asi 3x dražší než ražené, ale odstranila se nebezpečná práce při ražbě.
Vlastní dobývání rudy se provádělo shazováním stropu díla buď zubem nebo podvrtáváním na oddělovací vrstvu z vyřazených pasů dopravníku nebo fošen. Přičemž výška zubu byla přímo úměrná výšce plánu. Oddělovací vrstva zabránila nežádoucímu přibírání základky při odtěžování rudniny a tím jejímu druhotnému znehodnocení. Rudnina se odtěžovala do komínů bezkolejovým nakladačem typu CAVO (DBN) se sklopným zásobníkem. Sýpy pak putovala na slednou chodbu, kde se capovala nebo bagrovala do vozů.
Po vyvezení rudy z dobývky se vzniklá prostora zavezla opět na pracovní výšku (cca 3 m) výlomem z hluchých částí žíly, nebo z rozrážek do podloží či nadloží. Také se výhodně zaváželo z rozrážek na větrací komíny a podobně.
Svého času se zkoušelo používat cizí základku, dopravovanou na dílo komínem speciálně k tomuto účelu vyraženým. Do komína se vyklápěla na vrchním patře hlušina z jiných ražeb. Většinou však než byl komín vyražen, nebylo už co zakládat, neboť blok byl téměř vydobyt. V jiném případě se nedostávala hlušina, a když jí pak bylo dost, už nebylo potřeba zavážet a podobně.
Při šířkách zrudnění menších než 1,5 m, byla rudnina střílena na umělou podlahu z fošen. Do sýpů byla dopravována vzduchovými škrabáky. Na zónách D-30 byla vystřelena šířka rudniny místy i jen 40 – 60 cm. Zbývající nezrudnělá část se přibírala do provozní šířky dobývky a používala se do základky.
Od počátku dolování do konce roku 1990 bylo na dobývacích pracech včetně povrchového lomu vylomeno 422 000 m3 horniny. Bylo vytěženo 717 313 tun rudniny, která poskytla 1001,643 milionů impulsů RKS. Celkem na všech pracích bylo vylomeno 737 632 m3 horniny. Pro lepší představu je to krychle horniny o délce hrany 90,5 m.
