Nejzávažnější mimořádnou událostí při vypouštění základek bylo propadnutí povrchu v severní části žíly Bt 4, na které pracoval tehdejší n. p. Jáchymovské doly – Bytíz. K propadu došlo v noční směně ze soboty 31. března na neděli 1. dubna 1962 v 01.10 hod. ráno, kdy na výchozu žíly Bt 4 u styku algonkia s kambriem, se náhle protrhla nedobývaná asi 130 m mocná povrchová část. Vytvořil se přitom kráter o rozměru cca 50 x 60 m a hloubce ve vrcholu asi 30 m. Výchoz žíly Bt 4 ve své severní části procházel pod táborem nápravného zařízení ministerstva vnitra -Bytíz, vytvořený kráter zde zasáhl starou táborovou kuchyni a kulturní dům přičemž značná část těchto budov se do propadu zřítila. Svým okrajem zasáhl kráter až ke kotelně, uhelně a ubytovacímu baráku „C”. Závažnost události ještě značně zvýraznila okolnost, že z počátku nebylo známo, kolik lidí se v uvedeném prostoru v době propadu nacházelo a jaký byl jejich osud. Událost nahlásil velitel směny na táboře v 01.19 hod. na dispečink n. p. JD -Bytíz. Dispečer ihned telefonicky vyrozuměl 1. náměstka ředitele n. p. JD – Bytíz Ing. Bohumila Majera, Hlavní báňskou záchranou stanici na Brodě a postupně i další vedoucí pracovníky a zainteresované instituce. Ing. Bohumil Majer současně vydal příkaz k přemístění osob ubytovaných v táboře do prostoru povrchu jam č. 11 a 11A. Již v 01.30 hod. bylo z tábora ohlášeno, že v kuchyni v okamžiku propadu byli tři odsouzení, z nichž jeden z kuchyně právě odcházel a zůstal nezraněn. Další dva odsouzení nebyli nalezeni a předpokládalo se, že se propadli spolu s budovou do kráteru. Klíčovou svědeckou výpověď o osudu dvou pohřešovaných zaměstnanců kuchyně poskytl odsouzený Karel Pecivál, který pracoval na táboře jako kuchař. Tragické minuty popsal takto: „V době asi 01.09 nebo 01.10 hod. po půlnoci jsem byl již na odchodu z kuchyně, odešel jsem z prostoru, kde jsou kotle a to do chodby, která nám sloužila jako šatna. U kotle byli v té době odsouzení Oršulík a Košťál, kteří topili na snídani. Vyšel jsem ze dveří, zamkl jsem si skříňku, podíval se na kapesního budíčku, který ukazoval 01.10 hod. Udělal jsem krok směrem k východu, když jsem najednou ucítil otřes. Otočil jsem se a viděl jsem, jak se výdejna začala bortit a propadávat, v zápětí začalo propadávat oddělení kotlů. Toto bylo vidět, protože jsme dosud svítili. Mezi kotli jsem zahlédl odsouzeného Oršulíka, který vezl kolečko uhlí. Viděl jsem ho, jak zvedl ruce nahoru a zmizel v kráteru. Pak zhaslo světlo. Celá věc se udála velmi rychle, takže ani nevím, jak jsem se dostal pryč z ohroženého místa. Proběhl jsem mezi skladem a pekárnou až ven před kuchyni. Vchod do kuchyně je jen jeden a mimo mě a obou jmenovaných se v kuchyni nikdo jiný nezdržoval.”
Svědek dále uvedl, že v této době bylo v kuchyni celkem šest roztopených kotlů a při jejím propadání slyšel, jak explodují, létaly cihly, zemina, prkna apod. Záchranné práce řídil náměstek ředitele n. p. JD -Bytíz Ing. Bohumil Majer, který spolupracoval s komisí pro likvidaci havárie a musel řešit situaci na povrchu i v dole. Kromě příkazu o vystěhování lidí z tábora, který zajistilo vedení tábora, bylo nutno zajistit osvětlení tábora, osvětlení propadliny a její informativní prohlídku a zabránění přístupu nepovolaných osob k ní. Protože kráter vznikl asi 150 m od kalového pole úpravny, bylo nutno zajistit i stav povrchu mezi propadem a kalovým polem, zda nehrozí průval zvodnělých kalů do důlních pracovišť. Byl zajištěn příjezd záchranářů z HBZS Brod i svoz dobrovolných hasičů z bytů. K podrobnější prohlídce kráteru za denního světla započala výroba dvousedadlové sedačky (klece) s kladkou, která pak byla zavěšena na ocelové lano, upevněné mezi dvěma autojeřáby. Prohlídka kráteru a hledání pohřešovaných trvala od 15.42
do 17.30 hod., kdy se shodla na závěru, že je naprosto vyloučeno, aby pohřešovaní byli naživu nebo aby mohla být z propadu vyproštěna jejich těla bez ohrožení životů jiných pracovníků. Po souhlasu prokurátora byl 1. 4. 1962 v 18.10 hod. vydán příkaz k ukončení likvidace havárie na povrchu. Ani v následujících letech, kdy po vyklizení objektů z ohroženého pásma na povrchu pokračovalo pod kráterem vypouštění základky, nebyli postižení nikdy nalezeni a vyproštěni. Současně s akcemi na povrchu probíhaly další akce v dole. Především se jednalo o zjištění, jak se propad projevil na 6. patře, kde osádka vypouštěla základku přímo pod místem propadu vertikálně asi 300 m pod povrchem (na odpolední směně nebyly pozorovány žádné příznaky a na noční směně se nepracovalo) a na 4. patře, kde dvoučlenná osádka razila k povrchu komín asi 25 m v podloží žíly Bt 4, a to přímo pod místem kráteru (na komíně byl slyšet silný hluk a šramot padající horniny, z nezaplněných rozrážek na žílu Bt 4 vycházel průvan a vzduchové tlakové rázy). Osádka ani technický dozor
nepřikládali těmto jevům mimořádný význam a dávali je do souvislosti s vypouštěním základky na 6. patře.
Žíla Bt 4 je jednou z nejvýznamnějších struktur příbramského uran – polymetalického ložiska, měla několik odžilků, z nichž nejvý-znamnější je žíla Bt 4H, souhrnně tento žilník tvoří žilný uzel Bt 4. Dobývání probíhalo mezi Dubeneckým zlomem na SZ a kontaktem se středočeským plutonem na JV. Směrná délka dosahovala v úrovni 20. patra cca 1 800 m. Dobývaná byla od 1. až do 28. patra tj. do svislé hloubky cca 150 m. K získání pohledu na okolnosti vzniku propadu zcela postačuje malý úsek mapy žilníku v jeho severní části mezi povrchem a 6. patrem. Žíla měla směr přibližně SZ-JV a příkrý úklon k JZ. Mocnost žíly kolísala od 0,3 m u povrchu až po 1,5 m – 2 m v hlubších partiích. Žilnou výplň tvoří karbonáty (převážně kalcit) a uranové rudy (smolinec a uran antraxolit) v ní vytvářely čočky různé velikosti a mocnosti. Okolní horniny tvoří metamorfované algonkické břidlice, v nejsevernější části směrem k Dubeneckému zlomu tvoří okolní horniny kambrické slepence. Styk kambrických slepenců s algonkickými břidlicemi není výrazný, ale propad vznikl po něm. Žilná plocha v místě propadu byla vydobytá do úrovně 3. patra, celík k povrchu (cca 130 m) byl narušen pouze patrovými chodbami v úrovni 2. a 1. patra. Dobývací práce v době neštěstí probíhaly v úrovni 13. patra.
Pracoviště, které situaci do značné míry ovlivnilo, se nacházelo na 6. patře, které bylo vyraženo 300 m pod povrchem. Z již dříve prvotně vydobytých bloků DBt 4-605, 606 a 607 se od března 1961 vypouštěla a bagrovala základka s bilančním obsahem uranu. Společně s uvedenými bloky byly vypuštěny i bloky na 5. a 4. patře. Celkem zde bylo vypuštěno (včetně bagrování po zajištění povrchu po propadu) 198 986 m2 základek, z kterých se získalo 37,5 t uranu.
Poznámka autora: Žilný uzel Bt 4 patří k nejbohatším žilným uzlům na ložisku Příbram. Bylo zde odpracováno 3 183 tis m2 žilné plochy s produktivitou 2,76 kg/m2 a získáno 8 872,2 t kovu (hornická likvidace) a vypuštěno 4 552 432 t základek s 633,3 t kovu. (Z toho vlastní žíla Bt 4 – odpracováno 1110,4 tis m2 žilné plochy s produktivitou 3,31 kg/m2 a získáno 3 673,1 tun kovu a vypuštěno 2 599 0001 základek s 378,91 kovu).
Na otázky, u vyšetřování havárií v praxi zcela běžně kladené, proč k tomu došlo a kdo to zavinil, znalci po posouzení více než 10 možných příčin, usoudili, že není možné ani po události jednoznačně určit, která z nich byla ta hlavní anebo spolupůsobení kterých propad způsobilo. Proto bylo v jednom z posudků i uvedeno, že
„tato skutečnost rovněž ukazuje, že odhalení vlivů, které by ke katastrofě mohly vést, v etapě projektování dobývacího způsobu, bylo prakticky nemožné”. K druhé části otázky opět cituji z jednoho i druhého posudku nejpodstatnější věty: a) „ Nedalo se předvídat, že celina 130 m vysoká a úzká se protrhne bez varovného znamení. Čekalo se, že se může jen postupně a pomalu deformovat. Pro bezpečnost byla učiněna všechna obvyklá opatření, která se v takovém případě provádějí a jsou v souladu s přítomnou technikou. Nelze nikomu klást za vinu, že k nehodě došlo.” b) „Za katastrofální průběh prolomení pilíře až k povrchu, vyvolané náhodným seskupením několika nepříznivých faktorů, z nich žádný samostatně nebyl schopen vyvolat deformaci obdobného rázu, nelze tedy činit odpovědnou žádnou z osob zúčastněných na vypracování návrhu dobývacího způsobu na jeho posouzení a schválení. Soubor stanovených opatření k zjištění bezpečnosti pod zemí i k ochraně povrchu lze považovat za správný, a to jak z hlediska bezpečnostních předpisů, tak i místních specifických poměrů a za odpovídající současným báňsko-technickým zkušenostem. ” Po této havárii byla možnost vypouštění základek posuzována s daleko větší obezřetností a postupně stále více byla do ní zapojována kromě báňských znalců i vědecká a vysokoškolská pracoviště. Oba pracovníci, kteří při této havárii zahynuli, nepatřili do okruhu osob zaměstnaných u n. p. JD Bytíz – byli zaměstnáni na táboře. Proto jména těchto postižených nejsou vedena ve statistikách zdejšího těžebního podniku. Jedná se jediný případ smrtelných úrazů v historii uranového hornictví na Příbramsku, kdy postižení nebyli z podzemí vyproštěni. Připomeňme si alespoň jejich jména: Bedřich Oršulík, nar. 31. 1. 1924 v Dětmarovicích, okres Karviná a Jaroslav Košťál, nar. 14. 1. 1920 v Sobětuchách, okres Brandýs nad Labem.
Po této tragické události byl tábor nápravného zařízení přestěhován mimo vliv dobývání na žíle Bt 4. V dalších letech došlo vzhledem k obrovskému rozsahu dobývání a hlavně vypouštění základek k dalším propadům (celkem 7) a vzniku propadového pásma žíly Bt 4, tyto propady byly již ve vyklizeném a zabezpečeném pásmu, takže k dalším škodám ani ztrátám na životech již nedošlo.
Zdroj: Občasník Diamo, ročník XVII (XXXIV), číslo 9, rok 2012
