Zanedbávání přípravných prací ve válečných letech způsobilo, že bylo nutno téměř ve všech hlubinných dolech nejdříve zajišťovat přípravu těžby a řešit základní bezpečnost hlubinných dolů. Hlavní dobývací metodou, která se uplatňovala i v poválečných letech, bylo komorování na zával s ručním nakládáním do důlních vozíků, ruční doprava a centrální doprava důlními lanovkami. Jestliže se podílely v roce 1945 na celkové těžbě 3 340 206 tun hlubiny těžbou 1 874 399 tun, pak v roce 1946 se na celkové těžbě 4 701 188 tun podílely hlubině doly těžbou 2 479 611 tun. V provozu byly všechny kapacity a těžba se v tomto období zajišťovala prakticky bez investičních dodávek jen úpravami zařízení, prováděnými závody ve vlastním pracovním procesu. V provozu bylo 25 hlubinných dolů se značně rozdílnou úrovní těžby.
V roce 1948 dosáhla těžba ze sedmnácti hlubinných dolů 2 563 206 tun, i když byl zastaven provoz malých hlubinných dolů Anna v Novém Sedle, Caroli, Erika II., Bedřich, Boží Požehnání, Felician, Eleonora-Otovice, Antonín-Eleonora. Zhospodárňování hlubinné těžby v sokolovském revíru pokračovalo zaváděním koncentrace těžby. Byla zastavena těžba na dalších šesti malých hlubinných závodech: Arnošt-Ludmila (1949), Ilsa (1949), Bohemia (1949), Důl Gustav (1949), Jindřich (1951) a Anna v Otovicích (1952).
V prvních pěti letech řešená koncentrace pracovišť přinesla zvýšení kapacity těžby při hlubinném dobývání. Dodávky důlních strojů umožnily zlikvidovat fyzicky namáhavé a nebezpečné ruční nakládání v komorách. Porubní chodby byly vybaveny soupravami nátřasných žlabů a byla zaváděna pásová doprava v těžebních úsecích. K zvýšení výkonu v rubání přispěly i dodávky účinných lutnových ventilátorů a dodávky nové osvětlovací techniky.
Na těžících hlubinách se řídily porubní práce tak, aby se v budoucnu nezhoršovaly těžební podmínky pro nově budované lomové závody, které měly těžit i zbylé zásoby po hlubinném dobývání.
V dalším sledu s rozvojem lomové těžby byly uzavírány hlubinné doly v té době ještě prosperující. Byla v nich však dosahována nižší produktivita práce a vyšší náklady na těžbu než v závodech lomových. Hlavním důvodem pro jejich uzavření byla snaha nezhoršovat v důlních polích podmínky pro nastupující lomovou těžbu. Uzavření těchto hlubinných dolů mohlo být však provedeno až v době, kdy rozvoj lomové těžby v revíru mohl plně zajistit potřeby národního hospodářství.
V roce 1955 byly plánovitě uzavřeny doly Dukla, Rudolf a Jednota. Těžba zastavených hlubin znamenala úbytek těžební kapacity přes půl miliónu tun uhlí. V tomto případě šlo již o zastavení hlubinných dolů proto, aby nadále nebyla znehodnocována uhelná substance určená pro dobývání lomovým způsobem.
V letech 1958—1960 pokračovalo omezování hlubinné těžby. Byly uzavřeny doly Lidice v Citicích, Anežka v Lískové a Leopold v Sadové, dále pak Michal ve Starém Sedle a 25. únor v Novém Sedle.
Hlubinnou těžbu od roku 1960 zajišťovaly v revíru již jen tři doly — Marie Majerová v Královském Poříčí a Jiří v Lomnici. V Pile u Karlových Varů těžil ještě Důl Josef-Jan, jehož uhelné zásoby byly určeny výhradně ke zpracování na montánní vosk. V roce 1967 byla zastavena těžba na předposledním hlubinném dole — na Dole Jiří v Lomnici.
V tradici hlubinného dobývání v sokolovském revíru pokračoval jediný důl — Důl Marie Majerová. Provozně i sociálně patřil vždy k nejlepším hlubinným dolům revíru. Dobývána je sloj Antonín o mocnosti 24—26 m komorováním na zával třemi lávkami. I na Dole Marie Majerová nastaly významné změny. Těžba uhlí je od roku 1976 vedena nově vyraženou spojovací pásovou chodbou na třídírnu bývalého hlubinného Dolu Jiří v Sokolově. Pásová doprava nahradila tak malokapacitní lanovkovou dopravu. Kromě této investice byly realizovány i další. Tlakově exponovaná dlouhá díla byla vyztužena ocelovou výztuží řady TH. Při otvírkách nových revírů je při ražení části chodeb používáno razících kombajnů.
Důl Marie Majerová patřil od roku 1949, kdy prvně překročil roční těžbu 0,5 miliónu tun, ke stabilním těžebním kapacitám sokolovského revíru. Maximální těžbu docílil v letech 1958—1959 ve výši 0,765 miliónu tun. Donedávna těžil Důl Marie Majerová ročně přes 0,5 miliónu tun ze sloje Antonín s výhledem do roku 1990, kdy bylo uvažováno o zahájení těžby ve sloji Josef s ročním výkonem asi 0,3 miliónu tun.
V roce 1991 v rámci restrukturalizace báňského průmyslu završil Důl Marie Majerová svou historii.
