Historie tohoto dolu není moc dlouhá, trvala jen 56 let, ale těžba uhlí v tomto prostoru je velmi stará. Na pozemcích patřících majitelům bílinského zámku, starobylému rodu Lobkoviců byla těžba uhlí zahájena už roku 1750. Tedy o rok dříve než na dole Rudiay I v Bílině – důlní provoz nechal vybudovat kníže Ferdinand Filip z Lobkovic (1724–1784). Důl se jmenoval Josef. Těžil primitivním způsobem štolou a jen do úrovně hladiny spodní vody. Těžba se počítala na kbelíky. Podobný způsob těžby probíhal nedaleko na pozemcích pražského arcibiskupství u Světce asi od roku 1760.
Řádný hlubinný důl vybudovali Lobkovicové roku 1896 na svých pozemcích na důlní míře Josefi V. mezi Chudeřicemi a Chotovenkou. Poměrně rozsáhlé důlní pole se skládalo z důlních měr Josefi I až XXII, malých důlních měr Josefi 1 až 312, důlní míry Franziska, Josef, Golz a Dubinka. Kníže Moritz Lobkovic (1831–1903), pán na Bílině, pojmenoval nový hlubinný důl Rudiay II podle sesterského dolu v Bílině. Název dolu zůstal nezměněn po celou dobu provozu. Původ názvu Rudiay neznáme. Těžní jáma byla hluboká 54 metrů, měla průměr 3,8 metru a byla vyzděna až na hlavu uhelné sloje. Postupně byly vyraženy dvě jámy větrné vtažné a tři jámy výdušné. Současně byla u dolu postavena elektrárna, která dodávala elektrický proud i do města Bíliny.
Prvních 684 tun uhlí vytěžili horníci koncem roku 1897. Důl byl připojen 15. prosince 1898 železniční vlečkou dlouhou 2,1 km do stanice Světec – Chotějovice. Vlastní areál dolu tvořila strojovna, třídírna, kotelna, elektrárna a obytný dům.
Důlní provoz byl bez plynů a v provozu se používaly karbidové lampy s otevřeným ohněm. V dolovém poli byla těžena uhelná sloj mísovitě uložená, zapadající směrem ke Světci, a na jižním okraji vytvářela výchoz, kde přecházela v méně kvalitní uhlí, místy až kapucín. Uhelná sloj byla průměrně 26 metrů mocná, převážně jednotná, ale místy se dělila na tři sloje. Od Chudeřic byla sloj uložena ve výchozu a směrem ke Světci zapadala do hloubky. Při hlubinném způsobu těžby se používala nejčastější metoda v revíru – komorování na zával. Hned na začátku hlubinné těžby došlo 18. června 1898 ve 14 hodin k velkému výronu vody ze starých důlních děl a část dolu byla zaplavena. Na povrchovém provozu se spouštěly uhelné pilíře. Hloubka lomu byla kolem 50 až 60 metrů.
Důl zpočátku těžil kombinovaným způsobem hlubinně s povrchovým dobýváním. Hlubinná těžba byla ukončena roku 1916. Povrchová započala roku 1910 a od roku 1917 již báňský provoz operoval výhradně pouze povrchovým způsobem. V počátcích byly prováděny veškeré těžební práce ručně, ale postupně byla nasazena lopatová parní a následně elektrická rýpadla. Přepravu zemin a uhlí zajišťovala důlní kolejová doprava. V roce 1907 na hlubinném dole Rudiay II pracovalo 159 horníků a 37 povrchových dělníků.
Průměrná roční těžba činila zhruba 150 000 tun uhlí. Při povrchovém způsobu těžby zde bylo zaměstnáno až 550 lomových horníků v období druhé světové války a roční výkon dosahoval až 600 000 tun uhlí. V závěru své existence dosáhl důl těžby skoro 1 milionu tun uhlí ročně. Třídírna u dolu byla v činnosti do roku 1935, kdy Lobkovicové zakoupili od firmy Weimann areál třídírny lomu Valerie u Chotějovic, původně ve vlastnictví Chotějovického uhelného těžařstva. Třídírna uhlí nebyla v provozu od roku 1916 a tak ji zmodernizovali a převedli sem těžbu z lomu Rudiay II. Uhlí bylo dopravováno úklonnou řetězovou dráhou; byla v provozu až do roku 1965.
Důl za druhé světové války nebyl zabrán německou firmou Subag a zůstal v rukách rodu Lobkoviců až do znárodnění. Nadzemní budovy hlubinného dolu byly zasaženy skrývkou lomu č. II koncem roku 1945. V roce 1946 byl včleněn povrchový důl do struktury Severočeského hnědouhelného revíru. Povrchový provoz zůstal v činnosti do 6. dubna 1952, kdy byl sloučen se sousedním lomem Patria a přejmenován na nový důl Alois Jirásek. Jako jeho úsek byl pak provozován do roku 1960. Důl Rudiay II v období 1896 až 1952 vytěžil zhruba 19 miliónů tun uhlí. Vyuhlený prostor byl postupně zaplavován splavnou výsypkou a následně zasypán zakladači a kolejovou dopravou z nově otvíraného úseku Emeran povrchového dolu Jirásek. Od roku 1973 probíhala dlouhodobá rekultivace a dnes je tady krajina polí a luk.
