Narůstající poptávka po hnědém uhlí koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let 19. století, způsobená bouřlivým rozvojem monopolistického podnikání téměř ve všech oborech průmyslové činnosti, vytváří podmínky pro vznik nových, na tehdejší dobu moderních dolů. Mostecká uhelná akciová společnost kupuje v této době, mimo jiné, také pozemky katastru měst Duchcova, Oseka, Lomu a obcí Hrdlovka a Nová Ves, kde bylo již dříve zjištěno rozsáhlé ložisko velmi kvalitního hnědého uhlí. Tatáž společnost skupuje okolní doly Nelson III, Viktorin, Gisela, Dollinger, Pokrok II a III,- které byly několikrát po sobě postiženy průvaly portýrových vod a tím zcela zatopeny. Jejich majitelé nehodlali vkládat další kapitál do důlního podnikání. Po této transakci se rozhoduje vybudovat v katastru obcí Hrdlovka a Nová Ves nový, moderní důl, který by jí zajistil předpokládané zisky.
Na jaře roku 1891 je započato se stavbou provizorních zařízení na povrchu a poté přikročeno k hloubení dvou jam. Jáma č. 1 – těžní, jáma č. 2 – zvaná vodní, která sloužila k čerpání důlních vod a jízdě mužstva. Obě o průměru 4 m byly současně s hloubením vyzdívány cihlami a v hloubce 332 m pod povrchem dosáhly úrovně projektovaného spodního náraží. Propojením obou jam chodbou bylo dosaženo prvého větrního okruhu. Po celou dobu hloubení na povrchu pokračovala výstavba strojoven těžních strojů, obou šachetních budov, těžních věží a kotelny na výrobu páry, neboť veškeré strojní zařízení bylo na parní pohon. Důl dostává jméno Venuše a asi po dvou letech je přejmenován na Alexander.
V hlubině pokračovaly urychleně otvírkové práce a v roce 1896 byly založeny první poruby. V roce 1897 je rozrážkou dosaženo jižní, v roce 1900 západní hranice původního dolového pole Alexander. Toto dolové pole sousedilo na severu a severozápadě s dolem Nelson III, na severovýchodě a východě s doly Pokrok, na jihu s volným dolovým polem a na jihozápadě a dolem Kohinoor v Lomu.
Současně s otvírkou těžebních revírů byly k jejich ovětrávání vyhloubeny větrné jámy č. 1 – hluboká 255,4 m a č. 2 – hluboká 327,4 m. Obě jámy byly na povrchu vybaveny větráky na parní pohon. V roce 1901 byla dokončena větrná jáma č. III, která se svými 460 metry hloubky byla nejhlubší jámou v severočeském revíru. S rozvojem dolu jsou postupně hloubeny další větrné jámy až do 5. VIII, jež dosáhla hloubky 450,5 m.
Parní pohon strojního zařízení je postupně nahrazován pohonem elektrickým, staví se nová třídírna.
Těžba dolu v letech 1905 až 1912 neustále stoupá a v roce 1912 dosahuje svého maxima 784 893 tuny při stavu 1 056 zaměstnanců. V roce 1917 je zastavena těžba na dolech Pokrok II a III a jejich dolové pole je připojeno k dolu Alexander.
Rozsáhlá modernizace dolu začíná v roce 1927. Parní pohon je zcela nahrazen elektrickým a to jak na povrchu, tak i v hlubině. Na povrchu dolu je vybudována elektrárna o výkonu 6 MW, která zásobovala elektrickou energií nejen vlastní důl, ale i doly v širokém okolí. V hlubině jsou zaváděny prvé žlabové dopravníky.
Po Nelsonské katastrofě v roce 1934 je k dolu Alexander připojena část dolového pole dolu Nelson III, t. zv. Salesius revíru, ležící u výchozu uhelné sloje na úpatí Krušných hor. Práce na spojení tohoto pole důlními díly s vlastním dolem trvaly až do roku 1940, kdy byla doražena dvojice chodeb 2,5 km dlouhých v ochranném pilíři inundační poruchy.
Těžba dolu mezi oběma světovými válkami nikdy nepřevýšila těžbu z roku 1912 a byla určována poptávkou na trhu uhlí, která v době světové hospodářské krize ve třicátých letech značně klesla a zvýšila se až v letech po Nelsonské katastrofě.
Po mnichovské zradě v roce 1938 stává se důl, tak jako celý severočeský revír, kořistí Goringova koncernu. Vzniká Sudetoněmecká důlní akciová společnost (SUBAG), která se stává důležitou součástí hospodářského potenciálu, zapojeného do obludné válečné mašinérie “tisícileté říše”.
V roce 1940 dochází k připojení zbývající části dolového pole Nelson III a do operativní správy jsou přiděleny i pozemky bývalého povrchového dolu Pozdvižení kříže.
