Vedle těžební činnosti bylo v polovině šedesátých let přistoupeno také k pěstování žampionů ve starých důlních dílech provozu Nelson III. Žampiony byly pěstovány asi po dobu pěti let, kdy k tomu byly vhodné podmínky a rekordní sklizně bylo dosaženo v první den roku 1965.
O srpnových událostech roku 1968 kronika, s výjimkou stručné poznámky, skromně mlčí. Snad proto, že byla psána s větším časovým odstupem. Lze jen vyčíst, že na protest proti vstupu okupačních vojsk byla uspořádánu stávka v délce čtyř dnů a že výpadek vzniklý touto stávkou byl nahrazen již v říjnu téhož roku.
Dne 15. dubna 1969 byl zavalen poslední porub v úpadním revíru dolového pole Nelson III, takže byly veškeré volné zásoby tohoto dolu vyrubány. Další uhelné zásoby v poli jámy Nelson VIII byly odepsány a zásoby pod městem Osek jsou vázány minimálně do roku 2000. Tak bylo přistoupeno k likvidaci podzemního zařízení provozu Nelson III a jámy těžní, vodní ač. IV byly ještě téhož roku uzavřeny. 28. června 1969 se konalo v restauraci U Jíšů v Oseku rozloučení s provozem Nelson III. Bylo zde vzpomenuto téměř stoleté historie dolu a památky obětí nelsonské katastrofy. Všichni pracovníci bývalého provozu Nelson III byli přeřazeni do 3. úseku dolu Alexander, kterému se ještě dlouho potom říkalo „Nelson“.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dále stoupá potřeba uhlí a vedení závodu hledá další cesty, jak snížit nežádoucí prostoje. Kromě rekordních výkonů pracovních kolektivů, jejich cena je vzhledem ke zdravotnímu stavu havířů problematická, se postupně provádí v každém revíru výstavba hlubinných zásobníků o kapacitě 100-200 t. Zásobníky pomáhají vyrovnávat následky poruch dopravních a třídících zařízení dolu a také nepravidelnou přístavbu železničních vagónů. Výstavba hlubinných zásobníků byla také posledním významnějším krokem k modernizaci závodu, jehož životnost začala být počátkem sedmdesátých let z různých důvodů ohrožována. Porubní fronta dolu se ze všech směrů přibližovala k pilíři obce Hrdlovka, takže se od roku 1970 přistoupilo k postupné likvidaci této obce. Vystěhovaným obyvatelům bylo poskytováno náhradní bydlení v sousedním Oseku. Dnes již jen málokdo pozná, kde Hrdlovka stála, všichni její obyvatelé jsou přestěhováni do nového sídliště na okraji lesa pod vrchen. Stropník v Oseku a ulice nese na památku obce, obětované těžbě uhlí, jméno Hrdlovská.
V souvislosti s likvidací obce a postupem porubní fronty pod ní byla počátkem sedmdesátých let přeložena také železniční vlečka ze stanice Osek, která původně měřila 1,1 km a v nynější podobě má délku 2,5 km.
Od roku 1974 byly na dole činěny pokusy se znovuzavedením pojezdového rubání partií již vyrubaných na plnou mocnost. Už v minulosti byl tento způsob dobývání na dole zkoušen, avšak jen v omezeném rozsahu, vzhledem k velmi obtížným báňským podmínkám a zejména extrémně vysokým horským tlakům. Důlní díla byla při použití klasické dřevěné výztuže během krátké doby silně potlačená a práce spojená s jejich údržbou vyžadovala vysoké náklady a značné lidské úsilí. Proto v nové etapě otvírek podjezdového rubání vedení závodu přistoupilo k postupnému zavádění ocelové celokruhové TH výztuže, která na dole nebyla dosud používána. Po vyrubání pokusných podjezdových partií za použití TH výztuže se prokázalo, že ocelová výztuž umožní zavést tuto metodu na našem dole ve větším rozsahu. S tím přímo souviselo i zavedení nové technologie dopravy těžkých ocelových segmentů pomocí závěsné drážky ZD 80. Podjezdové rubání s popsanou výstrojí chodeb se plně osvědčilo a bylo rozšířeno na celý 3. úsek a část 2. úseku. Podjezdové rubání svými specifickými podmínkami přinášelo celou řadu obtíží i nároků na kvalifikaci, zejména u chodbařských kolektivů, ale také na organizaci měřičské služby a vedení důlních děl. Využitím této dobývací metody se však dařilo rubat zásoby, které by jinak bylo nutno navždy odepsat.
Při otvírce 3. úseku v podjezdových partiích byl na závodě použit v rámci racionalizace tehdejší sovětský razící kombajn GPK 1. K tomu byl vytvořen realizační tým vedený panem Hubertem Schneiderem, jenž . měl využít tuto novou techniku ve složitých geologických podmínkách dolu. Přes nesmírné úsilí, Které kolektiv pracovníků vynaložil, se nepodařilo této moderní techniky plně využít a pažící kombajn musel být prodán kladenským dolům. Příčina neúspěchu tkvěla v tom, že typ kombajnu se do úložních podmínek nehodil, vyžadoval totiž při ražbě ponechání cca 5 m otevřené volné plochy, což nebylo v podjezdových partiích možné, docházelo k závalům a ohrožena byla i bezpečnost osádky kombajnu.
Úvodní dílo – chodba 5309 kombajnem ražená, muselo být z těchto příčin zastaveno a kombajn vyklizen, chodba pak byla dokončena klasickou technologií.
