Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou v roce 1945 nastává pro důl nová éra velkého rozvoje, která s sebou přináší i celou řadu nových úkolů a problémů. První, co zmizelo z nádvoří dolu a kanceláří po osvobození dolu, byly německé nápisy, které byly vzápětí nahrazeny českými. Těžní stroj však byl po náletu stále zničen a revír Salesius po požáru v roce 1944 ještě uzavřen. Kromě toho závod začal trpět zoufalým nedostatkem pracovních sil po odsunu Němců. Výkon na jednoho pracovníka činil v roce 1945 pouze 0,67 t za jednu směnu.
Postupně byly proto zaváděny různé národní a mírové směny, s cílem co nejdříve obnovit průmysl po následcích války. Na závod nastupovaly brigády vojenských útvarů, ale i civilních osob. Už v říjnu 1945 byl však na závodě otevřen učňovský provoz a škola. Stav pracovníků se tak začal koncem roku 1947 zvolna stabilizovat. Také těžba začala pomalu stoupat a dosahovat předválečné úrovně. V roce 1947 je dolu přidělena část tzv. volného pole a dobývací prostor dolu tak dosáhl plochy 17 127 760 m2. Nová část dolového pole byla nazvána “Libkovické pole“ podle obce, v jejíž blízkosti se nacházela.
Na důl byl krátce po osvobození povolán bývalý závodní Ing. Vojtěch Pácl a okamžitě postaven do čela závodu. Od prvních okamžiků svého působení začal přemýšlet, jak zkrátit 5 km dlouhou dopravní cestu z Nelsonu na Alexander. Jeho úvahy nakonec vyústily v odvážný a netradiční projekt – spojení obou dolů přímo, nejkratší cestou přes inudační poruchu. Po podrobném prozkoumání znalců bylo nakonec vydáno rozhodnutí tento smělý projekt povolit. Tak se stalo, že překop Alexander – Nelson, zvaný též A-B překop, byl od 20. dubna 1948 skutečností. Původní dopravní trasa z dolu Nelson se tak zkrátila z 5 km na pouhých 300 m pásové dopravy. Prorážkou tohoto překopu byla současně vyvrácena letitá mylná myšlenka, že v podloží nelsonské sloje existuje nebezpečí průvalu teplických termálních vod. S postupem času bylo na našem dole vyraženo ještě mnoho překopu (uvádí se 13), žádný z nich však neznamenal takový krok vpřed, ani při jeho plánování nebylo užito tolik technického důvtipu a erudice, jako tomu bylo v případě překopu Alexander – Nelson.
Během roku 1948 proběhla první poválečná modernizace dolu, byla provedena přestavba třídírny, výstavba nových koupelen mužstva a na závod byl dodán zcela nový typ důlních vozíků, opatřený kuličkovými ložisky. Přikročeno bylo také k zavedení pásové dopravy uhlí v daleko větším měřítku než dosud. V důsledku toho byly také postupně likvidovány lanové dráhy, kterých bylo na dole v té době 48. Od roku 1948 byl na závodě používán také nový druh výztuže chodeb – staré drážní kolejnice jako stropnice a dřevěné stojky opatřené ocelovými paticemi. Tento druh výztuže se osvědčil natolik, že přes pozdější zavedení TH výztuže byl na některých místech v dole používán až do uzavření dolu.
Během roku 1948 v důsledku politických změn v celém státě byla provedena celá řada změn v obsazení vedoucích funkcí.
11. září 1949 byl důl Alexander na všeobecnou žádost pracujících dolu přejmenován za přítomnosti tehdejšího prezidenta republiky na Důl Prezident Gottwald.
K výraznému rozmachu těžby dochází po připojení do té doby volného dolového pole zvaného Libkovické. V roce 1958, po dostavbě povrchových objektů, je zde zahájena těžba a s dalšími léty dochází k jejímu zvyšování. Tomu však zvolna přestával stačit starý a poruchový systém důlní dopravy, včetně ručního narážení vozíků do klece a třídícího zařízení. Proto v roce 1960 dochází k další rozsáhlé rekonstrukci závodu. Je modernizován dopravní systém vozíkového oběhu v dole i na povrchu, u těžné jámy se instaluje pneumatické poloautomatické narážení vozíků a staví se i nová třídírna, vyhovující zvýšeným požadavkům na těžbu i třídnost uhlí. Současně s tím probíhá i další přestavba koupelen a lampovny a je vybudován spojovací most mezi šatnami a lampovnou. Závěrem modernizace v roce 1965 je dokončena výstavba nového zdravotního střediska. V téže době je také rozsáhle rekonstruován kulturní dům, závodní kuchyně a jídelna.
Ani tyto akce, směřující ke zvýšení těžby intenzívní cestou, stále rostoucím požadavkům odbytu nemohou stačit. Jsou hledány i další cesty ke zvýšení těžby a vedení dolu sahá k extenzívním metodám. Šedesátá léta jsou tak poznamenána zakládáním pracovních, převážně profesních kolektivů produktivních pracovišť s cílem dosahovat maximálních výkonů v ražbě a rubání. Vzniká tak hnutí Brigád socialistické práce, jejichž činnost se zhruba od poloviny šedesátých let soustřeďuje i na mimopracovní, tj. kulturní, společenské, sportovní a patronátní oblasti. Tyto kolektivy jsou postupně zakládány i na ostatních pomocných pracovištích v dole i na povrchu závodu.
11. dubna 1960 bylo definitivně rozhodnuto o odpisu uhelných zásob v dolovém poli Nelson VIII, které bylo 21.4.1957 po největším požáru v historii obou dolů uzavřeno. Dále bylo rozhodnuto obezdít celý revír těsnými hrázemi a všechna úvodní díla uzavřít betonovými poklopy. Od tohoto data se již nikdo vyuhlením vysoce hořlavých zásob z tohoto revíru, ve výši 221 000 tun, nezabýval.. Jámy Nelson VI, VIII a IX tak navěky osiřely a dnes jsou již jen těžko k nalezení v oseckém lese nad pomníkem nelsonské katastrofy.
