Důl Pluto v Louce u Litvínova

Exploatace nerostného bohatství v severní části mosteckého okresu začíná kolem roku 1887, kdy se rozhoduje Drážďanská úvěrová banka k investování finančních prostředků do výstavby dolu Pluto a zadává firmě Julius Thiele v Oseku provedení geologického průzkumu na zakoupených důlních měrách. Důl Pluto se stává brzy předmětem kapitálových transakcí. Drážďanská úvěrová banka (Dresdner Kreditanstalt) prodává zakrátko důl výhodně Německo-rakouské horní společnosti ve Vídni, z jejich rukou přechází důl do vlastnictví Těžařstva Lomských uhelných dolů (Gewerkschaft Brucher Kohlenwerke). Později v roce 1895 se stává majetkem Lomské uhelné, a.s., Teplice – Šanov se sídlem v Lomu (Brucher Kohlenwerke A.G. Teplitz – Schönau m.d. Sitze in Bruch), která patřila mezi kapitálově nejsilnější producenty této oblasti. Posledním kapitalistickým majitelem před zestátněním dolů, v době německé okupace, byla Sudetoněmecká důlní, a. s. (Sudetenländ.Bergbau A.G. Brüx – SUBAG).

Začátek těžby nejmocnější části uhelného ložiska a zároveň nejkvalitnějšího hnědého uhlí spadá do období 80. let 19. století, kdy dokonalejší technika umožnila těžit uhlí z větších hloubek než v předcházejících desetiletích. Od této doby byla plynule uspokojována ve všech průmyslových odvětvích stále se zvyšující potřeba hnědého uhlí ze severočeské pánve. Hnědé uhlí se stalo nejžádanější surovinou a postupně prohloubilo průmyslový ráz oblasti Horního Litvínova. Zpočátku byly hlavními odběrateli Německo, kam se uhlí dopravovalo po Labi, dále pak Rakousko, ale také Itálie a Švýcarsko. Není jistě bez zajímavosti, že jen část těžby byla určena tuzemsku. Později zůstává ze zahraničních odběratelů především Rakousko a ostatní těžba je určena ke spotřebě v Čechách, na Moravě a zčásti také na Slovensku.

Nejstarší průzkumné vrtné práce v tomto prostoru prováděla firma Julius Thiele v roce 1887, ale byly to jen práce na zjištění uhelné sloje, nikoliv její mocnosti či charakteru. Jejich pozitivní výsledky však stačily k tomu, aby Drážďanská úvěrová banka, jako první majitel dolových měr, dala hloubit první těžní jámu A a po ní druhou vodní jámu B. Těžní jáma byla umístěna v blízkosti železniční stanice proto, aby se ušetřily plochy ochranných pilířů. Těžní jáma dosáhla hloubky 366,8 m v kruhovém profilu a světlém průměru 3,8 m, vodní jáma byla téměř stejně hluboká ve stejném kruhovém profilu 3,8 m. S vlastním rubáním bylo započato v roce 1891. Ještě v roce 1907 měl pouze 2 jámy, avšak není vyloučeno, že využíval pro ovětrání i jam sousedních dolů, jak v té době nebylo neobvyklé. V roce 1914 byla vyhloubena větrná jáma č. III neboli jáma Louka (352 m). Do hloubky 342 m byla vyhloubena větrná jáma č. V a v roce 1956 byla vyhloubena těžní jáma nového závodu do hloubky 339 m, později prohloubená do 349 m jako jáma Pluto II.

U ostatních dolů, těžících v minulosti ve stávajících hranicích DP a jejichž činnost byla ukončena před provozováním nebo v době provozování dolu Pluto, nebo když část důlního pole byla při delimitaci přičleněna k DP Louka u Litvínova, byly nevytěžené zásoby dotěženy dolem Pluto. Je logické, že se, pokud to důlní situace umožňovala, využívaly i jámy, které byly původně vyhloubeny pro jiné těžební organizace. Např. jámy č. IV, IVa, VIII apod. (důl Pavel). Jáma č. VI byla hloubena dolem Vítězný únor v 1. polovině 60. let 20. století a byla určena pro ovětrání přičleněných revírů Flóra a Minerva po zarubání větrných cest na výdušnou jámu č. XI dolu Vítězný únor.

Až do roku 1901 bylo jedinou dobývací metodou komorování na plnou mocnost. Zakládaly se komory o rozměrech 14 x 12 m s výškou až 10 m. Od roku 1901 se používala metoda komorování na zával s použitím trhacích prácí a dopravou nátřasnými žlaby, pásy a lanovkami. V ochranném pilíři obce Louka u Litvínova se uplatnila metoda stěnování s plavenou základkou (v letech 1931-1932). Základka z plaveného jílu s použitím jílových koulí byla vystřídána foukanou a posléze vrhanou základkou (1935 – 1940).

Důl Pluto patřil již od svého zrodu z hlediska báňských podmínek k nejobtížnějším dolům v pánvi. Řešení oteplování důlních větrů spočívalo ve vyhloubení výdušné jámy V. a rekonstrukci starých důlních děl. S ohledem na náchylnost uhlí k samovznícení bylo nutno značnou část pracovní doby vázat na likvidaci záparů a ohňů. Ještě v roce 1963 pracovalo 70 % osazenstva v takových klimatických podmínkách, že jim pro vysoké teploty, mnohdy nad 35°C, musela být zkrácena pracovní doba na 7 i 6 hodin. Sanační práce si vyžádaly značné finanční prostředky. Do konce roku 1966 bylo rekonstruováno několik kilometrů hlavních důlních děl, které byly vyztuženy vzduchotěsnou ohnivzdornou výztuží a prostory za nimi byly zaplaveny popílkem. Postupnou realizací sanačních záměrů byly vytvořeny takové podmínky, že už koncem roku 1966 bylo možné na všech pracovištích pracovat na plnou pracovní dobu.

Ve snaze změnit metodu komorování v lávkách na zával efektivnější metodou, byly na dole Pluto v 60. letech 20. století prováděny pokusy se stěnováním v lávkách s umělým stropem a uhelným mezistropem. Po značném úsilí se však ukázalo, že metoda stěnování pro technické potíže nenaplní požadované technicko-ekonomické parametry a její použití bylo ukončeno. V roce 1968 byla připravována nová dobývací metoda pilířování na zával. Zkušebním provozem bylo prokázáno, že tato dobývací metoda odstraňuje, ve srovnání s metodou komorování, nepříznivé klimatické podmínky, zvyšuje podstatně bezpečnost práce i výrubnost sloje.

Dnem 1. dubna 1983 začalo postupné splynutí dolu Pluto se sousedním dolem Kohinoor II v Mariánských Radčicích, které bylo umožněno proražením spojovacího překopu mezi oběma doly. Hornická činnost byla prováděna naposledy v prostoru jam Pluto II. a výdušné jámy (dále v. j.) V. V tomto území provozoval svou činnost 5. úsek dolu Kohinoor.

Po politických změnách, které proběhli na podzim v roce 1989 dochází k postupnému snižování poptávky po hnědém uhlí, zejména přechodem na ušlechtilejší paliva. Z těchto důvodů byla vypracována rozsáhlá studie – prognózy výše odbytu a přehodnocení těžebních kapacit v a.s. MUS. V dole probíhalo uzavírání – likvidace jednotlivých porubů, technologií a zasypávání důlních jam. Na povrchu byla provedena likvidace stavebních objektů, protože nebyly využitelné pro jiné druhy podnikání.

Celková likvidace byla ukončena dne 31. 12. 1998 zhotovením závěrných vík jednotlivých jam.