V dnešní oblasti mezi obcemi Želénky a Zabrušany a Všechlapskou přehradou se dříve rozkládal velký Zabrušanský rybník, někdy také nazývaný Mlýnský. Údolím protéká potok Bouřlivec.
V daném prostoru se nachází blízko pod povrchem uhelná sloj, která byla předmětem příležitostné těžby malými rumpálovými šachtami. Dle udělených důlních měr se tyto malé šachty zřejmě nazývaly Caroli, Fortuna, Vereinigung, Franz Josef, Anton, Emilie a Marie, a již od roku 1850 patřily malým podnikatelům z Duchcova a Řetenic. Byly zde totiž problémy se silnou spodní vodou, které důlní provoz silně omezovaly a tak těžba uhlí nebyla příliš rozsáhlá.
Roku 1891 zaujala tato oblast dva významné soukromé podnikatele. Prvním byl od roku 1884 ředitel blízkého dolu Hartmann u Ledvic Richard Baldauf (1848–1931) z Drážďan. Druhým pak stavitel a architekt Hermann Rudolf (1846–1924) z Teplic. Oba vytvořili roku 1891 společnou firmu Baldauf a Rudolf a ta se rozhodla u Zabrušan vybudovat povrchový a hlubinný důl. Jak bylo zvy kem u tétospolečnosti, dostal důl jméno jednoho ze zakladatelů firmy tedy Hermann, česky Heřman, po staviteli Rudolfovi.
Do historie našeho hornictví vstoupili osvícení majitelé Baldauf a Rudolf tím, že pro rozvinutí uhelného lomu vykoupili obec Zabrušany a postavili ji zcela novou za výchozem uhelné sloje.
V letech 1906–1910 byla nově obec vystavěna s 65 domy, školou, dvorcem, myslivnou. Přestěhován byl i hřbitov a postavena kopie původního barokního kostela. Nově vytvořené důlní pole zabíralo 15 jednoduchých důlních měr, a to Caroli I–II, Fortuna I–IV, Vereinigung I–IV, Franz Josef I–II, Anton, Emilie, Marie. Vlastní výstavbě hlubinného dolu v roce 1891 předcházelo vysušení velkého Zabrušanského rybníka a zbourání vodního mlýna. Hlubinný důl byl zaražen asi 500 m severovýchodně od Želének, na rozhraní důlních měr Marie a Glückstern I. Šachetní budova byla dřevěná s nízkou těžní věží a rozkládala se na parcele 7/4 katastrálního území Želének. V těsné blízkosti na parcele 7/3 byla postavena vila ředitelství dolu, ta se zachovala dodnes a má číslo popisné 47. Těžní jáma měla ohlubeň na 194,8 m n. m., dvě těžební patra a celkovou hloubku 32 m a fungovala též jako čerpací. Doprava v hlubinné části byla prováděna koňmi. Důl patřil mezi doly neplynující, tudíž zde horníci mohli pracovat s otevřeným ohněm.
Důl Hermann byl od počátku své činnosti v roce 1891 provozován jako kombinovaný provoz. Těžilo se tedy hlubinným způsobem a současně i povrchovým lomem. Vlastní lom se rozprostíral na katastru obce Zabrušany. Uhlí bylo tříděno na jednoduché sítové třídírně značky Coxe a nepoužitelný uhelný mour byl zakládán zpět do lomu. Těžba byla rozvinuta dvěma povrchovými doly s hlubinnou těžbou, které se kolem roku 1900 spojily v jeden lom. První lom se rozprostíral mezi hlubinným dolem Hermann a starou obcí Zabrušany a druhý severozápadně za silnicí okolo Zabrušanského rybníka. Druhý lom odtěžil 10–15 m mocnou uhelnou sloj pod zhruba 10metrovým nadložím a byl v provozu od roku 1896 do roku 1906. Následně byl z části zasypán a ve zbytkové jámě vznikl větší oprám, ten byl zasypán až po roce 1945. Těžbu ovlivňovalo také několikeré přeložení potoka. První lom měl uhelnou sloj mocnou kolem 20 až 25 m kvalitního uhlí, ale s poměrně hojným mourovým odpadem, způsobeným uložením uhelné sloje blízko pod terénem. V lomu byla provozována moderní metoda spouštění velkých pilířů uhlí. Skrývka postupně narůstala na 10 až 15 m mocnosti, a proto zde bylo kolem roku 1900 nasazeno korečkové rýpadlo a zprovozněna skrývková kolej na zasypávání druhého lomu a následně i vnitřní uvolněný prostor v prvním lomu.
Uhelná sloj byla po celou dobu těžena ručně na vozíky. V roce 1907 byl transport natěženého uhlí svislou těžní jámou z hlubinného dolu rozšířen o dopravu uhlí svrchním lanem po šikmé rovině z lomového provozu pomocí parního stroje. V daném roce je zaznamenáno, že v hlubinném provoze pracovalo 102 horníků a 142 povrchových dělníků v lomu. Výkonnost provozu byla do roku 1900 vzestupná – do 200 tis. t uhlí za rok – a do roku 1914 se ustálila až na 250 až 275 tisíc tun uhlí ročně. Uhelná sloj v dolovém poli byla vytěžena poměrně rychle a lom ukončil činnost v roce 1914. Důl a lom byl v provozu pouhých 23 let a vytěžil odhadem okolo 4 800 tis. tun uhlí.
Po vyuhlení a zastavení provozu lomu Hermann majitelé dolové pole v roce 1921 prodali České obchodní společnosti. Záměr nového majitele bylo znovudobývání uhelného mouru, jímž byly zaplaveny vyrubané prostory lomu. V místě důlních budov byla postavena briketárna. Ovšem briketovací pokusy nebyly moc úspěšné a kolem roku 1931 veškerá hornická činnost v této oblasti ustala. Již v době ukončení těžby byl povrchový lom zasypán a terén vymodelován do dnešní podoby. Rekultivace terénu zde byly dokončeny až k roku 2000 a ani zkušené oko nepozná, že zde byl otevřený uhelný lom. Vznikla krásná zalesněná krajina s rybníkem, již opět plnohodnotně využívaná.
Důl Hermann tedy nebyl velký a neměl ani dlouhou životnost, avšak zapsal se nesmazatelně do krajiny a také do historie našeho hnědouhelného revíru.
