Důl Döllinger byl vybudován v roce 1871 Döllingerským těžařstvem se sídlem v Duchcově (Döllinger Gewerkschaft – Dux). Těžební pole bylo otevřeno těžní jámou Döllinger I. Základní větrný okruh byl docílen prostřednictvím výdušné jámy Döllinger II a následně vodotěžní jámou Döllinger III. Od tohoto základního větrného okruhu se razila otvírková díla metodou dvojice předků, což zajistilo kvalitní ovětrání obou pracovišť. Touto technologií ražby se pokračovalo až k výdušné jámě. Jednalo se o výdušnou jámu Döllinger II.
Otvírka byla podřízena výrazné tektonice, které dominuje döllingerský zlom. Ražba přípravných děl byla vedena dvojicí chodeb, převážně dovrchním způsobem, což odpovídalo technologii ruční dopravy rubaniny důlními vozíky ke sběrným svážným. Porubní chodby se proto razily po vrstevnici.
Těžbu provozoval až do roku 1879, kdy byl zatopen v důsledku katastrofálního průvalu ryolitových vod do dolu, což mělo za následek i zatopení tehdy provozovaných sousedních duchcovských dolů Pokrok I, Nelson I, Viktorin a Gisela I.
V důsledku následných sanačních prací, jako výsledku vzniklého střetu zájmů mezi těžaři a majiteli teplických lázní, byla těžba na dole rozhodnutím státní báňské správy zastavena. Normativní výnos z roku 1911 pak stanovil zákaz hornických prací v uhelném pilíři podél döllingerské poruchy. Zbytková zásoby zůstaly proto nedotěženy a jsou trvale vázané.
Po vybudování předepsaného regulačního zařízení se stal důl Döllinger součástí systému, který udržoval provoz v jiném provozním režimu. Postupně byl tzv. zastaveným provozem dolu Gisela I, Viktorin, 1. máj (Bihl) a Alexander. V rámci uzavření dolu byla ponechána pouze jáma Döllinger 3 (Vodotěžní) a nově vybudovaná jáma Pegel (Vodoměrná).
