Tento hlubinný a povrchový důl se rozkládal mezi Bílinou a Břežánkami, na úpatí vrchu Kaňkov. Dolové pole patřilo Duchcovské uhelné společnosti a tvořilo ho 38 důlních měr, a to Martin I-V11, Barbora I-IX, Franz Salesius I-V a Zvěstování Panny Marie I-XVII. Této důlní společnosti patřily blízké doly a lomy Amalie I, Amalie IV u Bíliny a Pozdvižení kříže u Duchcova. Proč důl nesl právě ženské jméno Amalie, není zaznamenáno.
Hlubinný důl Florentini, nebo také Důl Amalie II byl zaražen na parcele obce Břežánky číslo 230/1 jámou číslo 1 a ve vzdálenosti asi 250 m, na parcele 273/2 byla hloubena jáma číslo 2. Jáma č. 1 měla být hlavní těžní jámou a jáma č. 2 byla ražená souběžně a měla mít charakter pomocné jámy, ze které měly být čerpány kuřavkové vody pro zdárné hloubení jámy č. 1. S výstavbou nového hlubinného dolu se započalo roku 1895 a hned v roce 1896 musely být práce na jamách ukončeny pro velké obtíže s vodou z kuřavkové vrstvy v hloubce kolem 100 m. Vedení Duchcovské uhelné společnosti následně rozhodlo, že v blízkosti výchozu vyhloubí novou jámu č. 3 označenou jako Amalie III. Jáma dolu byla zaražena již na parcele města Bíliny na čísle 1261/6. Práce probíhaly velmi rychle a již v roce 1897 byla jáma vyražena. Hlavní těžní jáma měla v hloubce 60 m vybudované náraží a z ní vedla hlavní těžební úpadní chodba. Následně byla těžní jáma prohloubena do podloží uhelné sloje na hloubku 112 metrů a z této hloubky byla napojena na hlavní těžní chodbu. Konstrukce těžní věže se lišila od běžných typů používaných v naší pánvi, spíše se podobala těžním věžím černouhelných dolů v oblasti Vestfálska. Souběžně byla vyražena také větrná jáma Východního pole o hloubce 50 metrů označovaná jako jáma č. 4.
Důl měl asi 5 větrných jam s různou délkou životnosti podle postupů těžby v dolovém poli. Hlubinný důl měl čtyři základní důlní pole: Severní revír, Východní revír, Západní revír a Jižní revír s povrchovou těžbou.
Dne 16. února 1897 byl důl připojen 1791metrovou vlečkou z provozu Amalie II na bílinské nádraží. Důlní závod byl rozmístěn po svahu Kaňkova dolů k obci. Nejvyšším místem byla těžní jáma označovaná jako jáma 3, tedy důl Amalie III, odtud vedla lanovka s vrchním lanem a zavěšenými vozíky na provoz Amalie II, kde byla umístěna třídírna a nakládací rampa na železniční vlečku. K dolu také patřila cihelna stojící za třídírnou Amalie II s produkcí 5 milionů cihel.
Uhelná sloj upadala od výchozu nad těžní jámou pod sklonem 45° k západu a měla mocnost kolem 15 m, výjimečně při zmocnění sloje až 60 m. Nadložní vrstvy dosahovaly maximálně 180 m. Od náraziště těžní jámy v hloubce 60 m bylo dolové pole rozfáráno úpadní chodbou nazývanou Koňský horizont, vyraženou jak východním tak i západním směrem. Od této hlavní chodby bylo vedeno celkem 13 těžebních horizontů. Doprava byla do roku 1899 provozována koňmi, kteří byli následně nahrazeni benzínovými a elektrickými mašinkami.
Dobývací metodou bylo komorování na plnou mocnost, ale pracovalo se zde i etážováním na zával, komorováním s plavenou základkou, etážovým dobýváním na zával ve třech lávkách s následnou plavenou základkou a lávkovým dobýváním na zával ve dvou lávkách.
Zkoušení jednotlivých dobývacích metod souviselo s neustálým nebezpečím provalení kuřavkové vrstvy blízko nad uhelnou slojí.
Uhlí těžilo kolem 300 až 400 horníků a roční výkon byl kolem 100 až 200 tisíc tun uhlí, zejména od počátku 20. století. Od roku 1922 již roční těžba nepřekročila skoro nikdy100 tisíc tun uhlí.
Ve zdvižené uhelné kře a malém nadloží, jihovýchodně od dolu Amalie III u obce Kaňkov byla zpočátku prováděna hlubinná uhelná těžba, jež narážela na staré pozůstatky uhelného dolování, a v roce 1900 došlo k průvalu kuřavky. Od roku 1903 byl provozován pobočný závod nazývaný Vlečná jáma (Schleppschacht), jako povrchová lokalita. Lomový provoz u Kaňkova byl spojen visutou lanovkou dlouhou asi 1 km s hlavní jámou Amalie III, kde se uhlí sypalo do dvou zásobníků a odtud s těžbou z hlavního dolu bylo dopravováno na třídírnu. Po první světové válce přešel tento pomocný závod, lidově nazývaný Šlepka, na smíšený provoz lom – hlubina. Z hlubinného provozu se dopravovalo uhlí úklonnou štolou. V roce 1938 v důsledku stálých ohňů a tlakových poměrů bylo nutné zastavit těžbu tak rychle, že si havíři nestačili vzít s sebou z dolu ani odložené šatstvo a museli uprchnout z pracoviště. Důl Amalie III měl i vlastní záchrannou stanici a dvě šestičlenná záchranná družstva. Na třídírně modernizované v roce 1909 byla zabudována dvě prosévadla s výkonem zhruba třiceti dvacetitunových vagónů. V roce 1939 byla v bývalé kotelně dolu Amalie II zřízena koupelna pro zaměstnance. Tímto se naplnilo staré přání osazenstva po vyfárání se řádně očistit. Koupelna měla zvláštní část pro ženy a technický dozor.
S nástupem světového válečného konfliktu byl důl začleněn do firmy SUBAG (Sudentenländische Bergbau AG) vlastněné Hermannem Göringem. Důl ve válečných letech již dotěžoval svoje hlavní uhelné zásoby a 1. října 1942 byl zařazen do struktury dolu Konrád Henlein v Břešťanech. Tím skončila jeho aktivní činnost. Důl Amalie II-III byl tedy v provozu 47 let a za tu dobu vytěžil 5,6 milionů tun uhlí.
Po druhé světové válce zde dotěžoval důl Mír a daný prostor byl nazýván revírem 6 a 7. Prováděla se ještě těžba uhlí podsednutím starých důlních horizontů a ochranných pilířů pod budovami bývalého dolu Amalie II-III. Z toho důvodu byla znovu otevřena v roce 1952 jáma Amalie II a prohloubena na hloubku 130 m. Byla provozována jako větrná a od roku 1954 jako zaplavovací jáma, která přestala sloužit dolu Mír v roce 1960.
Následně byla větší část dolového pole Amalie II-III přičleněna k povrchovému dolu Maxim Gorkij II v Bílině a zbytky budov povrchového zařízení dolu Amalie II-III byly v roce 1958 strhnuty. Oblast dolu byla postupně odtěžena velkolomem Maxim Gorkij, poslední zbytky uhelných hmot bývalého hlubinného dolu vytěžil lom Bílina v roce 2014.
