Těžba v hlubinném dole Eleonora byla zahájena v roce 1872. Od té doby se důl postupně rozšiřoval o další dobývací pole. Na počátku 20. století zde začali také s povrchovou těžbou. Ta se stala osudnou sousedním Ledvicím.
Jako kompenzaci za domy, které ustoupily těžbě uhlí, postavili ve 20. letech v Ledvicích majitelé Dolu Eleonora novou dělnickou kolonii, která se jako jediná část městečka zachovala a stala se základem dnešních Ledvic.
Uhlí bylo v okolí Ledvic objeveno a těženo primitivními rumpálovými šachtičkami již kolem roku 1853. Velké finanční prostředky do hornického podnikání v této oblasti vložil saský hrabě Otto Friedrich Schönburg–Waldenburg (1839–1893) a roku 1871 na jihovýchodním okraji obce Ledvice nechal vybudovat hlubinný důl Eleonora, který byl zprovozněn v únoru 1872. Vznik názvu Eleonora byl dán podle původní důlní míry. Dolové pole zaujímalo 9 důlních měr pod názvy Eleonora I – VII a Otto I – II. Areál hlubinného dolu byl postaven na katastrální parcele 390/1 obce Ledvice. Těžní jáma dolu měla hloubku 43 metry a tři větrné jámy.
Na Ústecko-Teplickou železniční dráhu a její Světeckou trať byl důl připojen vlečkou o délce 820 metrů 12. února 1874. Zakladatel a majitel dolu hrabě Schönburg zemřel roku 1893 a jeho dědicové z Drážďan se snažili důl nadále provozovat, ovšem s klesajícími ekonomickými výsledky. V roce 1899 bylo ustanoveno Uhelné těžařstvo dolu Eleonora v Ledvicích (Kohlengewerkschaft Eleonoraschacht), které důl od dědiců hraběte Schönburga odkoupilo. Na vedení těžařstva měl velký vliv ústecký podnikatel a obchodník s uhlím Eduard Jakob Weimann (1852–1928). Pod jeho vedením těžařstvo přistoupilo k radikální změně a nechalo vybudovat nový těžební závod ve vzdálenosti 180m severozápadně od původního hlubinného dolu.
V letech 1898 a 1899 byla za výchozem uhelné sloje na parcelách 382 a 384/4 obce Ledvice postavena třídírna, kotelna, strojovna a pomocné budovy. Důl zahájil těžbu 1. září 1899; starý závod byl odtěžen povrchovým způsobem v letech 1904–1908 a 1. října roku 1905 byl přikoupen k dolu Eleonora skoro dotěžený sousední důl Hartmann. V roce 1908 byla zmodernizována a rozšířena třídírna uhlí. Začátek roku 1913 se do historie dolu zapsal černě: 24. ledna při uzavírání požářiště na důlní chodbě došlo k nečekanému vyšlehnutí plamene, který usmrtil 4 horníky. Od 1. ledna 1915 byl důl Eleonora sloučen se sousedním dolem Frauenlob těžařstva Frauenlob v Ledvicích. Důlní těžební pole se tak rozšířilo na 35 jednoduchých měr, 1 dvojitou důlní míru a 14 přebytků.
Celé dolové pole bylo silně omezeno nepravidelným lalokovitým výchozem uhelné sloje. Těžené nadloží bylo tvořeno jíly a písky převážně v mocnosti kolem 20 metrů, ale upadalo až do hloubek kolem 50 metrů. Nadložní zeminy byly odtěžovány zprvu ručně a následně rýpadly a přepravovány důlními vláčky na výsypky. Část této skrývky byla prováděna smluvně firmou Berndt z Mostu, která roku 1909 nasadila na skrývku první korečkový stroj značky Lübeck. Vlastní uhelná sloj měla mocnost 20 až 25 metrů. U výchozové partie mělo uhlí špatnou kvalitu a menší mocnost kolem 10 metrů.
V hlubinném provozu se těžilo nejrozšířenější dobývací metodou – komorováním na zával. Povrchové dobývání uhlí bylo provozováno asi od roku 1905 a používaly se zde všechny ruční metody: lávkování, pilířování a nejčastěji polomlýny a mlýnkování. Během životnosti dolu Eleonora se postupně přešlo od hlubinného dolu na kombinovaný provoz až po výhradně povrchový závod. Otevřeno a zasypáno bylo celkem čtrnáct lomů označovaných jako Lom I až XIV. Těživo se dopravovalo přes hlubinný důl nebo po šikmé ploše s elektrickou lanovkou a vozíky tažené horním lanem. Průměrná těžba činila ročně kolem 150 tisíc tun uhlí a pracovalo zde asi 350 horníků. Na šachtě se také dosti často stávkovalo. Současně od roku 1918 provozoval důl v blízkosti vlastní cihelnu.
K prvnímu ukrajování městečka Ledvice došlo již roku 1905. V letech 1918 až 1920 bylo odkoupeno a následně zbouráno 33 domů za účelem rozšíření těžební fronty povrchového dolu. V letech 1920 až 1926 nechali majitelé postavit dělnickou kolonii s 90 byty, nazývanou Nová čtvrť, která se jediná dodnes zachovala a tvoří základ dnešních Ledvic. Těžba uhlí na lomu Eleonora byla ukončena 30. dubna 1938 z důvodů vyčerpanosti zásob uhlí v dolovém poli. Situace byla ztížena neekonomickým dobýváním zbývající nekvalitní suroviny. Důlní zařízení bylo prodáno duchcovské barvírně Hans Glück. V provozu zůstala pouze cihelna.
Následující válečné události zapříčinily převzetí majetku hlavního podílníka firmy J. Weimann Ústí n. L. do německé správy. Celková těžba na dole Eleonora za 66 let provozu představovala 8,3 mil. tun uhlí. Do dolového pole se vrátila uhelná těžba ještě po druhé světové válce v roce 1952, kdy zbývající zásoby uhlí lomu Eleonora dotěžil důl Jirásek. Těžba probíhala až do června 1961 a bylo zde získáno dalších 2,7 milionů tun uhlí. Následně byla oblast dosypána výsypkou a vytvořeno těleso nové železniční tratě. Ve střední části byla ponechána otevřená jáma na plavení popílku z elektrárny. Plavení bylo již také ukončeno a celé území je dnes zrekultivováno.
