Tento „odklad“ trval do roku 1961, kdy nastalo masové nasazování bezplamenných indikátorů metanu. V roce 1960 bylo např. v OKR ještě 3 118 klasických benzinových lamp a 1 781 lamp sdružených.
Velká pozornost byla také věnována nebezpečí uhelného prachu. Polévání, zkrápění a zřizování mokrých pásem se stále jevily jako nedostatečné. Možnosti snížení výbušnosti uhelného prachu jeho smíšením s kamenným prachem byly zkoumány již před první světovou válkou i v Babické pokusné štole, ovšem s prachem neprosévaným, z nichž plynul dosti nereálný požadavek na jeho podíl v prachové směsi přes 65 %.
Teprve v roce 1921 se začala využívat nová metoda poprašování mikromletým inertním prachem v německých dolech a o něco později i pro stavbu prachových uzávěr ve francouzských dolech. Po havárii na dole Kukla se obnovil zájem našich odborných komisí o tento problém, ale obrat nastal až po havárii na dole Gabriela v Karviné v roce 1924.
Nový předpis o poprašování kamenným prachem pak byl vydán jako nařízení Báňského hejtmanství v Brně č. 1281 ze dne 14.2. 1928.
