Viníkem tedy musel být někdo z těch, kteří byli v místech výbuchu a samozřejmě ho nepřežil. Až na jednoho, Františka Hudce.
A tak pan Hausser navštívil pana Františka Hudce, který tehdy jako běhač zázrakem vyvázl s popáleným obličejem a sežehnutými vlasy a opálenýma ušima, a ten mu namluvil na magnetofon úžasnou výpověď, která pak po jeho smrti udivila i jeho pozůstalé syny. Nikdy se totiž o svém příběhu nikomu ani slovem nezmínil.
Jeden z těch havířů, kteří sjeli s Ing. Karlíkem na VII. patro, havíř Tůma z Oslavan, sešel se náhodou po řadě let v ivančické nemocnici s Františkem Hudcem. Leželi vedle sebe a vzpomínali na havírnu, především samozřejmě na výbuch. A ten Tůma svěřil Hudcovi pod slibem mlčení, že při sbírání mrtvých havířů našli Vaňka v zalámané dovrchní č. 6 s neuzamčenou lampou. Uvážili, že je to otec tří malých dětí, a že by při tomto zjištění vdova asi nedostala žádnou podporu. Přemístění mrtvoly a proražení Stupkovy lampy háčkem lampy jiné (jak konečně správně poznal dr. Barvík ve svém posudku), když věděli, že Stupka je svobodný a zranění stejně nepřežije, bylo výsledkem jejich úvahy. Stupkovu lampu pak hodili do rozdílné č. 4 bez uvážení, zda a co bude Stupka sám vypovídat.
Toto Hausserovi potvrdil, opět pod příslibem mlčení, tehdy nejmladší člen záchranného mužstva Kukly Antonín Řehoř. Dodal, shodně s dozorcem úseku L. Musilem I., že o Vaňkovi bylo známo, že kouří v dole. Pan Sigmund, který o celé této pravdě vůbec nevěděl, potvrdil, že morálka havířů, vrátivších se z vojny, byla špatná a zlozvyk kouření se nedařilo zakázat.
Otevřeně pak už mluvil Karel Panovský a dozorce toho úseku z ranní směny Leopold Musil, pouze však v ústním rozhovoru. A také důlní měřič Jan Vampula, když uviděl plánek situace, jak byl vedením dolu Kukla přiložen k protokolům pro báňský úřad, který Svatopluk Hausser ve státním archivu nalezl, zrudl ve tváři a řekl: „Který darebák to udělal?”
Lampa č. 71 byla dlouho po katastrofě v kanceláři vedoucího Kukly jako doličný předmět a ještě Ing. S. Rada ji ukazoval exkurzím jako příčinu výbuchu. Svatopluk Hausser zjistil, že pak byla předána do ivančického musea, kde mu jí paní Olga Uhrová, jeho spolužačka, po vysvětlení vydala. Pan Hausser ji nabídl mladšímu bratrovi Stupky, zůstala však u Hausserů.
Rehabilitace tehdy sedmnáctiletého Václava Stupky dnes již asi nemá význam.
Důsledky havárie
Osvětlování plamenem provázelo hornictví od pradávných dob a vždy bylo nebezpečné.
Bezpečnostní lampy se sice začaly používat v českých plynujících dolech od konce 50. let 19. století, ale i ony byly častou příčinou výbuchů. Lampy pak dodávaly různé firmy (olejovou Müselerovu Benitschke v Mariánských Horách – 1870, benzinové Jermář -1890, Seipell – 1895, Frieman & Wolf – 1900 aj.)
Teprve po katastrofě na Kukle se začal připravovat zákaz používání bezpečnostních benzinových (ale i ostatních) lamp pro osvětlování v plynujících dolech. Trvalo to vsak sedm let a došlo ještě k několika vážným nehodám, než byly jako zdroj pracovního osvětlení definitivně zakázány. V roce 1928 byly Báňským hejtmanstvím v Brně nadále povoleny pouze jako indikátory metanu, přestože i jako takové byly častým předmětem kritiky. V každém případě již musely být také opatřeny vnějším plechovým krytem košů. Vzhledem k trvajícím pochybnostem o jejich bezpečnosti, dovolilo báňské hejtmanství benzínky jen na přechodnou dobu do roku 1930 s možností odkladu do roku 1933.
