Další zásahy následovaly již poněkud organizovaněji, ovšem započaly až okolo 22. hodiny.
Vedl je Ing. Augustin Karlík, závodní horní inspektor (od roku 1930 ředitel RBS). Pět skupin se vytvořilo z 28 osob, ovšem disponovali celkem jen čtyřmi dýchacími přístroji. Prozkoumali a dokumentovali následky výbuchu v celé oblasti na VI. i VII. patře.
Zvláštní pozornost vyžaduje právě Karlíkova skupina. Byl v ní opět ředitel Pusch, inspektor Pietrzykowski a inženýr Piňos se čtyřmi dýchacími přístroji v doprovodu pětice horníků bez přístrojů. Podle všeho byl mezi nimi i havíř Tůma, o jehož závažném svědectví bude ještě zmínka. Skupina profárala okolí zřejmého centra exploze od VI. po VII. patro a pořídila podrobný záznam o nálezu postižených v této částí pole. O svých nálezech pak Ing. Karlík vypovídal do protokolu sepsaného 23. března. Z jeho výpovědi plyne, že byli první zásahovou skupinou, která byla v rozdílné č. 4 a jejím okolí. Vždyť uvádí, že zde ještě hasili hořící stojku v dovrchní č. 4 proti rozdílné.
Vyprošťovací práce trvaly až do středy 23. března, kdy byly nalezeny ostatky posledních tří obětí.
V podzemí tedy zahynulo 24 horníků a bylo zaznamenáno 16 poraněných hospitalizovaných v nemocnici v Ivančicích. Z toho bylo pět zraněno těžce (dva popálení, z nichž jeden zemřel 25. 3., a tři intoxikovaní, z nichž jeden zemřel 31. 3.). Zda ze zbývajících deseti zasažených výbuchem v severním poli utrpěl ještě někdo další drobnější poranění, není v záznamech žádná informace.
Vyšetřování příčin
Vyšetřování započala komise již 22. března fáráním a prohlídkou místa neštěstí v doprovodil směnmistra F. Sigmunda a završeno bylo protokolem sepsaným po závěrečném jednání komise dne 23. 3. 1921 revírním horním soudem v Brně na dole Kukla v Oslavanech. Úřední vyšetřování zahájil správce komise, bánský hejtman a ministerský rada Ing. Schirmmer, a jednání se zúčastnili, kromě hornického znalce inspektora Ing. F. Franze z dolu Láska Boží ve Zbejšově, představitelé dolů RBS (ředitel a závodní jednotlivých dolů) a dva zástupci odborové organizace.
Z protokolu popisu místní prohlídky je nutné citovat pasáž o rozdílné č.4: „V předku této chodby zjištěny byly benzinovou lampou třaskavé plyny. Na jejím konci u předku nalezeny byly tři lampy číslo 227, 71 a 4. Lampa 227 byla zapíchnuta asi 1 m nad počvou do horní stojky předposledního srubu. Na ní bylo zřejmě pozorovati lesklé perly koksové. Lampa a číslo 71 ležela na počvě vedle tručku v předku a lampa čís. 4 ležela asi 3 m od předku počvy. Lampy čís. 227 a 4 byly úplně neporušeny, kdežto u lampy čís. 71 byly obě drátěné sítě ochranné propíchnuty dovnitř. Tento otvor má podobu kruhovitou, dokonce okrouhlou o průměrů 6 mm ve výši 20 mm od spodu sítě. Směr díry měří 30 stupňů ke světlu. Okraje tohoto otvoru jsou zahnuty dovnitř a síť jest na horní části otvoru mírně zmáčknutá dovnitř. Jinak jest tato lampa, jakož i obě ostatní, úplně neporušena, až na to, že u lampy č. 4 schází jeden mosazný sloupeček chránící sklo. V rozdílné chodbě zjištěny byly koksové perly na celém povrchu dřevění..“
Komise konstatovala, že větrání bylo dobré, ačkoliv výbuch způsobil mnohé místní závaly.
V záznamu o fárání a v protokolu výpovědí všech vyslýchaných svědků i v přiložené mapě zcela chybí jakákoliv informace o dovrchní č. 6, která byla již dříve ražena ze VII. patra, a na kterou nově upozornilo až pátrání v šedesátých letech 20. století.
K protokolu je přiložen i znalecký posudek F. Franze, který končí konstatováním: „Není tedy možno, aby havíř dostal před sjezdem do dolu poškozenou lampu, a to tím spíše, že se každá lampa mimo toho prohlíží před sjezdem k tomu ustanoveným dozorcem. Musela tedy v nálezu uvedená díra v koši lampy způsobena býti nějakým špičatým předmětem po vydání lampy z lampárny. Jakým způsobem se díra do lampy stala, zda náhodou, neb úmyslně se dnes zjistiti nedá. Stává se též možnost, že na dole si mohou dělníci vzájemně lampy vyměniti. Lampa číslo 71 byla dle záznamu závodního vydána před směnou Václavu Stupkovi, který ležel těžce popálen v ivančické nemocnici. Lampa číslo 227 patřila Antonínu Irblichovi a číslo 4 Bedřichu Burešovi.
Jelikož není dobře myslitelné, aby dělník schválně poškozením lampy a upotřebením této na dole uvedl sebe a ostatní dělnictvo do zkázy, pokládám příčinu této katastrofy za nešťastnou náhodu, takže vinen není nikdo.“
Jako poslední vyjadřuje se ke katastrofě revírní horní úředník dr. Barvík, který ve své zprávě ministerstvu veřejných prací v Praze upozorňuje na poválečnou nekázeň v hornictví a tvrdí (mimo jiné): „Jisto jest, že při poměrně velmi nepatrném výronu třaskavých plynů na dolech rosického revíru a úplném zákazu střelby mohou exploze, jako lato, nastati jen při hrubé neopatrnosti a nedodržování základních předpisů bezpečnostních…. Vymizí-li poslední zbytek ukázněnosti a smyslu pro bezpečnost, který ještě mezi starším dělnictvem z let dřívějších utkvěl, pak nelze se vyhnouti, aby i hromadná neštěstí velkého rozsahu nestávala se čím dál tím častějším úkazem.”
V dalším dopise ministerstvu veřejných prací v Praze se dr. Barvík zabývá také stále spornou otázkou doličného předmětu: „Při místním šetření byla v předku nalezena lampa č. 71, která měla oba postranní drátěné koše dle všeho zahroceným koncem jiné lampy propíchnuty. Nedá se mysleti, že by lampa s tak patrným poškozením byla v lampovně k použití vydána a také zlomyslné poškození lampy lze považovati za vyloučeno. Poškození lampy stalo se tedy věrojatně neopatrností jednoho z dělníků, v rozdílné č. 4 zaměstnaných, rozhodně ale za okolností, které pozornosti jeho nemohly uniknouti a to proto, poněvadž drátěné pletivo koše lze i úzkým hrotem špičatým jen s vynaložením větší síly proraziti. Žádný z osazenstva předku tohoto nezahynul v rozdílné samé, což by se bylo zajisté stalo při úplné explozi nahromaděného plynu.”
Vyšetřování tedy skončilo konstatováním, že exploze byla v zaplynovaném předku 4. rozdílné iniciována poškozenou lampou číslo 71.
Mezi zasvěcenými havíři se však ve skrytu hovořilo jinak.
Odhalil po čtyřiceti letech neúnavný kronikář oslavanského Dolu Václav Nosek Svatopluk Hausser skutečnou pravdu?
Z publikace Jarmily Plchové plyne, že se o příčině výbuchu na Kukle hovořilo ještě po čtyřiceti letech potají poněkud jinak, než v oficiální verzi. V jiném pořadí informací badatelka uvádí:
Závěr a vysvětlení i po tolika letech byly celkem jednoduché. Zůstaly jen dvě otázky – otázka příčiny a otázka viny.
O příčině nebylo nikdy pochyb. K výbuchu metanu nemohlo jinak dojít než zapálením, manipulací s otevřeným ohněm. A kde se ta koncentrace plynu vzala?
V dovrchní č. 6, která byla již dříve ražena ze 7. patra, byla ukončena kus nad raženou rozdílnou č. 4, přístupná jak z dovrchní č. 8, tak z dovrchní č. 4, zcela mimo větrní proud, zapařená a zalámaná a hlavně nezazděná! Z nedbalosti byla uzavřena pouze laťovým křížem a sloužila havířům tam pracujícím k úschově nádobí. Na situačním náčrtu pro horní úřad byla vynechána.
