V pondělí dne 21. března 1921 v 14:30 h došlo v dole Kukla k výbuchu metanu a zřejmě i uhelného prachu, při kterém přímo na svých pracovištích nebo při úniku z nich zahynulo 24 horníků a 17 bylo zraněných. Dva z pěti těžce poraněných pak v ivančické nemocnici v následujících dnech svým zraněním podlehli.
Po obětech zůstalo 19 vdov, 44 sirotků a 2 pohrobci.
Jáma Kukla
Oslavanská jáma Kukla byla zaražena na naléhání olomouckého báňského hejtmanství po největší důlní katastrofě Rosicko-oslavanského černouhelného revíru v roce 1861 Těžířstvem Františka v jižní části černouhelné pánve, již tehdy pověstné svými složitými hornicko-geologickými. Po dosažení 2. patra v hloubce 245 m se v roce 1865 stala hlavní výdušnou a vodotěžnou jámou důlního závodu Františka v Padochově.
V tomto roce přešel všechen movitý a nemovitý majetek důlní společnosti Františka do majetku společnosti Rytíř Herring a spol., pozdější Rosické báňské společnosti v Božím Požehnání (Zastávka u Brna).
Od roku 1877 byla jáma dále prohlubována a v roce 1882 dosáhla na horizont 349 m, tj. úroveň společného V. patra. Po dalším prohlubování pak byla v letech 1911 – 1913 přestavěna a stala se hlavní vtažnou a těžební jámou, zatímco jáma Františka se stala výdušnou. Rekonstruovaná jáma Kukla byla vystrojena tzv. kladivovou těžní věží s těžním strojem typu Koepe v Rakousko-Uhersku jako první.
Důl Kukla začal dodávat uhlí pro novou První přespolní elektrárnu v Oslavanech. I po 1. světové válce zůstal důl v majetku Rosické báňské společnosti Láska Boží (dále jen „RBS”), která v roce 1921 sdružovala téměř všechny báňské a hutní provozy v regionu. Patřily jí doly Ferdinand v Babicích, Julius v Božím Požehnání, Kukla v Oslavanech a Simson ve Zbejšově (Zbýšov) s celkovou roční těžbou přes 300 tisíc tun.
Severní pole před nehodou
V době před havárií byla v severním poli mezi V. a VII. patrem dobývána hlavní (I.) sloj o mocnosti okolo 2 metrů, vyznačující se značnou plynodajností, tvorbou výbušného uhelného prachu a náchylností k samovznícení, obdobně jako tomu bylo v ostatních dolech revíru, které se řadily mezi závody s velmi těžkými provozními poměry. Uhlí bylo v této oblasti měkké a velmi suché.
Sloj byla otevřena směrně hlavní a nadpatrovou třídou. K vyššímu patru byly ve vzdálenostech 30 až 40 m raženy svážné o délce okolo 180 m, z nichž směrnými dělicími (rozdílnými) byly tvořeny jednotlivé pilíře dobývané pak směrnými poruby s do vrchními zátinkami.
Pole bylo větráno od jámy Kukla překopem na VII. patře a čerstvé větry byly vedeny jednotlivými do-vrchními na VI. patro, pak k severu rubáním 17 a okolo ražených dovrchních 24 a 26 nad VI. patrem k V. patru a dále k větrní jámě Františka. Při pravidelném nedělním předfárání nebyla nikde zjištěna zvýšená koncentrace metanu (v protokolech pak je zvýrazněno, že ani v rozdílné č. 4, která byla větrána pouze difúzí, nebylo „žádných plynů zjištěno“).
V pondělní ranní směně byla celá oblast běžně obložena, kromě rozdílné chodby čís. 4. Dozorce směny však v předku dvakrát byl a do protokolu uvedl: „…nepozoroval jsem uhelného prachu, zjistil jsem však třaskavé plyny benzinovou lampou v nepatrném množství, a sice při staženém světle. Při obyčejném světle jsem na lampě ničeho nepozoroval. Podle výšky kuželu bylo tam méně než 2 % třaskavých plynů. V dřívějších dnech jsem v této chodbě nikdy plynu nepozoroval.“
