Zápar ve stařinách, tedy situace, která hrozí výbuchem, byl bezprostřední příčinou uzavření posledního činného dolu Rosicko-oslavanského revíru na Brněnsku. Stalo se tak před 25 lety, 18. února 1992.
Poslední uzavřenou těžební lokalitou revíru byl důl Antonín ve Zbýšově. Těžba černého uhlí v této oblasti západně od Brna ustala po více než 230 letech.
Černé uhlí bylo v rosicko-oslavanské pánvi objeveno počátkem 50. let 18. století. První zmínka o užívání oslavanského uhlí je z roku 1755. Těžba byla zahájena na uhelné sloji u Oslavan, o něco později i na sousedním rosickém panství. Oslavany tak jsou prvním místem na Moravě, kde se začalo těžit kamenné uhlí. Těžbu podporovala nejen místní vrchnost, ale i císařský dvůr, který dokonce do oblasti vyslal odborníka Františka Schöffela. Ten zde propagoval použití uhlí pro průmyslovou výrobu i pro topení v kamnech.
Postupně vznikala další důlní díla a těžba se rozrostla do okolních obcí – Zbýšova, Babic, Zastávky a Padochova. Jedním z průkopníků těžby byl tyrolský rodák a zkušený důlní úředník Jan Baptista Müller, zakladatel Müllerova těžířstva, které otevřelo v oblasti řadu důlních děl. Müller se věnoval hlavně těžbě břidlicových lupků k získání kamence a výrobě ledku, těžbu uhlí rozvíjeli především jeho potomci.
Dalšími významnými těžaři byly zbýšovská společnost Adama Rahna (později přejmenována na Láska Boží) a těžířstvo Rytíř Herring a spol. ze Zastávky, která tehdy nesla název Boží požehnání. Právě tato společnost, která se v roce 1870 přetransformovala na Rosickou báňskou společnost (RBS), se stala majitelkou všech dolů revíru, kromě dolů Jindřich a Antonín, které zůstaly společnosti Láska Boží. K fůzi těchto dvou těžařů došlo v roce 1935, čímž vznikla Rosická báňská společnost Láska Boží se sídlem v Zastávce u Brna.
Pod vedením Rosické báňské společnosti Lásky Boží byly důlní úseky sloučeny a těžba koncentrována na doly Julius v Zastávce, Antonín ve Zbýšově a Kukla v Oslavanech, jako pomocné jámy sloužily doly Anna a Simson ve Zbýšově, Ferdinand v Babicích, Jindřich na Kratochvilce a Františka v Padochově. U dolů postupně vznikaly koksovny, briketárna, třídírna, šamotka a v letech 1911 až 1913 byl v Oslavanech postavena elektrárna. Doly a elektrárna byly propojeny lanovkou.
Po znárodnění byly doly zařazeny do národního podniku Rosické uhelné doly, který se členil na tři závody – důl Julius v Zastávce s pomocným dolem Ferdinand, briketárnou a šamotárnou, důl Antonín ve Zbýšově s pomocnými doly Jindřich a Simson a koksovnou a důl Nosek (původně Kukla) v Oslavanech s pomocnými doly Františka a Anna. Po vyčerpání některých dolů a různých organizačních změnách bylo v roce 1964 zahájeno hloubení nové šachty Jindřich II, kam byla koncentrována celá těžba revíru.
Důl Jindřich II byl v provozu od roku 1969 a měl pomocné šachty Ferdinand, Antonín, Simson a Františka. Jindřich II se stal s hloubkou 1450 metrů nejhlubším černouhelným dolem v Česku i spoludržitelem tohoto prvenství i ve Střední Evropě. Postupně se však zhoršovala kvalita těženého uhlí, byl zastaven provoz koksovny i briketárny. Ke konci těžby v revíru byla v podstatě jediným odběratelem uhlí elektrárna Oslavany, jejíž provoz byl zastaven v květnu 1993.
V roce 1992 byly provozy na všech dolech postupně likvidovány, těžní věže demontovány a šachty zasypány nebo jen uzavřeny železobetonovým “poklopem”. Dnes těžbu v regionu připomíná především kovová těžní věž dolu Simson ve Zbýšově, která byla v roce 1987 prohlášena za technickou památku.
Za celé období bylo v revíru vytěženo téměř 65 milionů tun černého uhlí, z toho asi třetina po roce 1946.
