Důl Antonín byl zaražen v roce 1846. Byla to první svislá jáma v revíru. V roce 1853 dosáhly Rahnovy doly hloubky 338 m, což byla tehdy největší hloubka uhelných dolů v Rakousku. U dolu byla vybudována koksovna, která byla zastavena v roce 1914. V roce 1932-6 byl důl rekonstruován. Těžní zařízení bylo umístěno v budově strojovny a bylo vybaveno jednoduchým zařízením Koepe z roku 1937. Po likvidaci škod z druhé světové války začal důl opět těžit 20. 5. 1945. Postupně bylo dosaženo maximální dopravní hloubky 900,50 m (7 pater). Lezní oddělení bylo vybaveno dřevěnými žebříky do hloubky 5. patra, dále v délce 160 m žebříky ocelovými a pak opět dřevěnými. V roce 1953 byl na dole zabudován nový těžní stroj ve strojovně slepé jámy 100 na 7. patře. V roce 1956-7 bylo instalováno dispečerské zařízení. V těchto letech byla vybudována u jámy Antonín rovněž nová třídírna. Po roce 1969, po dokončení dolu Jindřich II, zůstal důl Antonín těžní jámou pro 2. patro, pro těžení z hlouby 180 m. Těžba byla ukončena 18. února 1992 pro zápar ve stařinách, celé patro muselo být uzavřeno protivýbuchovými hrázemi. V úrovni 2. patra jámy Antonín byl vybudován železobetonový celík 6 m mocný, vetknutý do náraží. Po vyplenění lezního oddělení bylo 19. 8.1992 započato se zasypáváním hlušinou z odvalu dolu Jindřich. Celkem bylo do jámy nasypáno 1 998 m3. Krycí deska byla dokončena 7. 9. 1992. Těžní věž a provozní budovy byly zlikvidovány
Literatura: Plchová, J.: Rosicko-oslavanský uhelný revír 1760-1999. Oslavany 1999, 62 str.
