V letošním roce 2014 si připomínáme výročí 50ti let od dokončení první etapy hloubení nové jámy Jindřich II ve Zbýšově u Brna. Hloubení, které prováděla Výstavba kamenouhelných dolů, n. p., Kladno závod 42 Zastávka (VKD) bylo nejprve v roce 1964 ukončeno v hloubce 1 250 m a v roce 1974 byla jáma prohloubena na konečnou hloubku 1 458 m, čímž se stal Důl Jindřich II nejhlubším dolem na černé uhlí v ČSSR a jedním z nejhlubších i v rámci střední Evropy.
V roce 1960 těžil na ložisku černého uhlí v Rosicko-oslavanském revíru národní podnik Rosické uhelné doly se sídlem ve Zbýšově u Brna. Podnik organizačně patřil do Sdružení kamenouhelných dolů Kladno, kam patřily jak Kladenské doly, n. p., Kladno, tak i ostatní malé černouhelné revíry v ČSSR (Západočeské uhelné doly, n. p. Zbůch u Plzně a Východočeské uhelné doly, n. p., Malé Svatoňovice).
Rosické uhelné doly, n. p. Zbýšov u Brna se v roce 1960 členil na dva samostatné závody:
– závod Václav Nosek v Oslavanech s odloučeným úsekem Anna ve Zbýšově u Brna
– závod Antonín ve Zbýšově u Brna s úsekem Julius v Zastávce u Brna
Těžební situace na závodě Antonín ve Zbýšově u Brna byla značně složitá. Těžba ve vozech z 8./9 patra (hloubka 1 004 m) a 9. patra (hloubka 1 048 m) závodu Antonín se dostávala na povrch nejprve slepou jámou č. 100 na 7. patro (hloubka 900 m), následně pozemní lanovkou na překopu 7. patra k jámě Antonín a teprve potom jámou Antonín na povrch. Od jámy potom šly vozy s těžbou lanovou dráhou na třídírnu u starého dolu Jindřich.
Stav jámy Antonín byl dobrý, byť se jednalo o první svislou jámu revíru, zaraženou v roce 1846. Povrch dolu byl v letech 1932 – 1936 zbourán a postaven zcela nově podle projektu Škodových závodů v Plzni, Českomoravské-Kolben-Daněk v Praze a Vítkovických železáren v Ostravě – Vítkovicích. Jáma (v roce 1960 již hluboká 901,4 m) byla rekonstruována do soudkovitého profilu a vyztužena cihelnou a betonovou výztuží. Takto rekonstruovaný Důl Antonín byl uveden do provozu v roce 1937. Kapacita těžního zařízení jámy Antonín byla 795 tun/den.
Značně jiná situace ovšem byla u slepé jámy č. 100 a staré jámy Jindřich.
Slepá jáma č. 100 o průměru 4,7 m a celkové hloubce 227 m spojující 7. patro (hloubka 900 m) až 10. patro (hloubka 1 128 m) byla jedna z nejlépe vybavených slepých jam revíru. Budována byla již během válečných let, ale dokončena až v roce 1953, instalováním nového těžního stroje v podzemní strojovně na 7. patře. Kapacita jámy byla 850 tun/den, čímž převyšovala i hlavní jámu Antonín. Byla ovšem založena v nevhodném místě, kde na ni působily jak tektonická porucha v její blízkosti, tak těžební práce v jejím okolí. Náklady na údržbu neustále rostly a často muselo být těžení přerušeno vzhledem k déle trvajícím výlukám v provozu.
Stará jáma Jindřich byla zaražena v roce 1854. Měla obdélníkový profil, výztuž z dřevěných srubů do hloubky 694 m a od hloubky 694 m do konečné hloubky 904 m měla soudkovitý profil a výztuž z cihelného zdiva. Do roku 1937 sloužila jako těžní jáma. Po převedení těžby na nově rekonstruovaný sousední Důl Antonín zůstala jako pomocná pro odtěžení kamene a dopravu dřeva a materiálu do dolu. Kapacita jámy byla 45 m3 dřeva/den. Stav této jámy byl ovšem už od poloviny 40. let špatný, mnohdy až katastrofální. Na jámu působily důlní tlaky způsobené dobývacími pracemi, čímž se jámový stvol deformoval a křivil. Často docházelo k zaklesnutí klecí v jámě při pomalé jízdě. Okolní, značně agresivní důlní vody prosakovaly do jámy, destabilizovaly okolní horniny a poškozovaly již tak těžce zkoušenou jámovou výztuž. Údržba byla značně složitá, zdlouhavá a velmi často také nebezpečná. Těžní stroj, převezený na začátku 40. let z dolu Simson, byl ve špatném stavu. Brzdová soustava tohoto stroje byla nevyhovující. Proto panoval zákaz jízdy mužstva a doprava materiálu do dolu se mohla dít vždy pouze s protiváhou druhé klece. Rozhodovalo se, zda jámu kompletně rekonstruovat v různém rozsahu a provedení včetně povrchových objektů, nebo vyhloubit zcela novou jámu. První úvahy se objevily ve studii “Investiční celek Jindřich RUD” z roku 1952, kde se v několika variantách uvažovalo o rekonstrukci původní jámy, nebo vyhloubení zcela nové. V roce 1957 byl schválen projekt na rekonstrukci původní jámy. Po havárii a následném závalu v průběhu prací byla rekonstrukce přerušena a později úplně zastavena. Zával byl odstraněn a následovaly další nekonečné dohady co dál až bylo nakonec rozhodnuto a definitivně schváleno, vyhloubit novou těžní jámu Jindřich II, která se měla po dokončení stát hlavní těžní jamou závodu Antonín pro střední a severní oblast revíru.
Autor: Petr Kubinský
