Poslední velkou průzkumnou akcí, od které se očekávalo, že při ní budou zjištěny rudné zásoby velkého objemu na Hůrecké žíle, byla ražba překopu nejdříve na Novou žílu nazvanou později Kotkovou žilou a poté na Hůreckou žílu. Tato velká průzkumná akce byla zahájena v roce 1974. Výsledky průzkumných prací však nebyly takové, aby bylo možné na základě jejich pozitivních výsledků uvažovat o otevření nové jámy na Hůrecké žíle. V únoru 1978 byl sice nalezen krátký zrudnělý úsek ale ostatní stovky metrů měly jasně nebilanční charakter. Tyto průzkumné práce byly prováděny na úrovni 23. patra v hloubce 694 metrů pod ohlubní jámy 25. únor, a to proto, že po vydobytí bilančních úseku na Klementské žíle pod 26. patrem, se přistoupilo k první etapě likvidace bohutínského revíru.
Po schválení likvidačního plánu se k vlastní likvidaci přistoupilo 1. června 1972. Spočívala v kompletní demontáži elektrovodů, větracích luten, ventilátorů, signalizace, kolejových rozvětvení, světelných armatur a čerpadel od 33. patra na 27. patro. Výztuž a výstroj v jámovém stvolu nebyla demontována. V jámovém stvolu byl vybudován pod 26. patrem nárazníkový rošt a poté se přistoupilo ke krácení těžného i vyrovnávacího lana. Další velkou akcí při první etapě likvidace bylo přebudování čerpacího systému.
Z 26. patra se stalo konečné patro dolu 25. únor, a proto se zde vybudovala čerpací stanice, zhotovila se betonová hráz mezi jámou 25. únor a jámou Štěpánka, zabudovala se dvě pomocná čerpadla v jámové tůni a zabudoval se také transformátor o výkonu 80 kVA. Betonová hráz na 26. patře se budovala proto, aby zde vznikla dostatečná jímací kapacita pro vody jak z jámové tůně, tak i z přítoků na 26. patře. Způsob čerpání vod nad 26. patrem zůstal stejný jako po havárii dolu Štěpánka. Likvidované prostory se vodou zatápěly déle než dva roky.
Báňské práce po roce 1972 – kromě již popsaných velkých průzkumných akcí – spočívají v dobývání bilančních bloků především na Severozápadní Řimbabské žíle. Kromě toho pracovníci dolu začali zajišťovat zásobování Příbrami pitnou vodou. Nejdříve byla rekonstruována jáma Drkolnov, a to v takovém provedení, aby bez větších oprav bylo možné z ní čerpat vodu po dobu padesáti let. Dřevěná výztuž v jámovém stvolu byla vyměněna v délce 90 metrů za železobetonové desky, ocelové žebříky a separátní lutnový tah až na úroveň 2. patra. Zároveň byla zajištěna automatika čerpání důlních vod v této jámě. Po ukončení rekonstrukce jámy Drkolnov se obdobným způsobem rekonstruovala i Stará jáma ve Třebsku a naposled byla prováděna nejrozsáhlejší rekonstrukce jámy č. 7 také ve Třebsku. U této jámy kromě výměny výstroje bylo nutné provádět i zajišťování boků jámy betonovou výztuží. Provedením rekonstrukce těchto tří starých hornických děl získalo město Příbram 30 vteřinových litrů kvalitní pitné vody, a to především zásluhou dobré práce bohutínských havířů.
GEOLOGIE
Bohutínský rudní obvod tvoří jihozápadní zakončení příbramské rudní oblasti. Na severozápadě hraničí s dávno opuštěným rudním obvodem kozičínským a na severovýchodě pak s rudním obvodem březohorským. Barrandien v této oblasti je budován dvěma útvary – algonkiem a kambriem. Tyto útvary se v několika pruzích opakují. Na jihovýchodě tato oblast sousedí se středočeským žulovým plutonem. Střídání obou geologických útvarů bylo důvodem k rozdělení příbramského terénu na I. a II. pásmo břidličné a I. a II. pásmo drobové. Rudné polymetalické žíly se koncentrovaly především při styku I. pásma drobového s II. pásmem břidličným. Kromě uvedených hornin je v Bohutíně nejvýznamnější intruzí bohutínský křemitý diorit, který je apofýzou středočeského žulového plutonu a je variského stáří. Po intruzi bohutínského křemitého dioritu, která proběhla v nejstarší fázi variské orogeneze, následovala celá řada hydrotermálních procesů, které vytvořily různé typy žilných výplní na ložisku. Vedle pegmatických a aplitických žil jsou většinou v kontaktně postižených sedimentech poblíž dioritu vyvinuty křemenné žíly s molybdenitem. Dále jsou v dioritu četně křemenné žíly tzv. zlatonosné formace. Jako nejmladší byly zjištěny polymetalické žíly SJ a JZ směru.
Na bohutínské lokalitě se kromě jiných menších výskytů vymezila dvě žilná pásma, a to vlastní pásmo bohutínské, tvořené Klementskou žilou s jejími odžilky a pásmo řimbabské. Klementská žíla v bohutínském pásmu má směr a průběh shodný s březohorskými žilami a prostupuje jak horninami kambrickými, tak i dioritem, Směrně je tato žíla vysledována na délku 2000 metrů, přičemž hloubka pater se převážně omezuje na severní křídlo. Název Klementská žíla není pro toto zrudnění zcela výstižný, neboť se jedná na vyšších patrech a znovu na hlubších patrech o celý žilný systém, který je tvořen řadou odžilků a paralelních poloh, přičemž hlavní žilná poloha značně vikaruje, často se tříští a je ve svém hloubkovém i směrném vývoji značně nepravidelnější, než žíly v kambriu na Březových Horách. Mineralizace žíly je velmi proměnlivá. Charakteristické je nabohacení a zchudnutí v krátkých intervalech ve směru i hloubce.
Výplň žil tvoří z rudních minerálů hlavně galenit, sfalerit, plstnaté rudy a velmi sporadicky ušlechtilé rudy stříbra. Navíc oproti Březovým Horám se na žilách vyskytuje antimonit a sporadicky berthierit. Z ostatních minerálů tvoří hlavně výplň vápenec a křemen, méně ocelek a baryt, chalkopyrit, pyrrhotin aj. Typický krušek z Březových Hor v Bohutíně chybí. K zajímavému mineralogickému nabohacení žíly antimonem došlo na 34. patře v úseku několika metrů v mocnosti 10-20 cm. Protože antimonit je nejmladším rudním minerálem na lokalitě, byl vysloven odborníky názor, že v další hloubce by se ještě mohlo opakovat nabohacení žíly. I paralelní žilky (sice o malé mocnosti 3-4 cm) s vysokým obsahem PbS na tomto patře dávají určitý předpoklad, že ve větších hloubkách by se mohla opakovat situace z pater, kde Klementská žíla měla nejlepší výplň.
V řimbabském pásmu jsou známy kromě bezvýznamných odžilků celkem čtyři žíly menšího směrného rozsahu, z nichž nejvýznamnější je Severozápadní Řimbabská žíla a kromě ní má praktický význam tzv. Hlavní Řimbabská žíla. Vývoj žil co do směru i úklonu je podstatně pravidelnější, než u Klementské žíly. Výplň žil tvoří z rudních minerálů téměř výhradně galenit a sfalerit, sporadicky ušlechtilé rudy Ag. Z ostatních minerálů jsou přítomny v žilné výplni hlavně vápenec, méně siderit a zřídka křemen. Dále se objevuje pyrit, chalkopyrit, tetraedrit, krevel a jiné. Krušek chybí úplně, antimonit je neznám.
Při průzkumné práci – ražbě překopů na 30. patře na Řimbabské žíly – byla ve vzdálenosti 950 metrů od ohlubně jámy 25. únor překřížena antimonitová žíla, s minerálem podobným bournonitu a s menší příměsí boulangeritu. Tato žíla na ostatních patrech není známa a vzhledem k malému obsahu užitkových složek nebyly zde prováděny další průzkumné práce. Nejbohatší Severozápadní Řimbabská žíla je směrně vyvinuta v mělkých patrech na délku 400 metrů se střídajícími se hluchými a rudnými úseky. V hloubce byla zatím prosledována v největší délce 520 metrů, z toho nejdelší rudný úsek byl 330 metrů.
Dobývky na starém řimbabském dole byly od 2. patra k 7. a pod tímto patrem žíla vykliňuje a na mocnosti získává opět pod 18. patrem a tato mocnost je stabilní až k 25. patru. Hlavní Řimbabská žíla má průměrnou mocnost 30 cm a je vyplněna kalcitem a sideritem se sporadickými žilkami sfaleritu a někdy i galenitu. Zrudnění je vyvinuto velmi nepravidelně a čočkovitě na velmi krátkých úsecích, proto žíla byla dobyvatelná jen blízko pod povrchem, a to jen na několika malých místech, kde se vyskytly bohatší akumulace. Obě žíly jsou uloženy v kambrických sedimentech.
Ještě několik údajů o těžbě a obsazích kovů v bohutínské rudnině. Od roku 1919 do roku 1977 bylo z bohutínského dolu 25. únor vytěženo 2.655.789 tun rudniny a z té bylo získáno 501.191 kg stříbra, 79.890 tun olova, 12.559 tun zinku a 2.147 tun antimonu; z toho od roku 1945 do roku 1977 se vytěžilo 1.309.254 tun rubaniny a získalo se 113.569 kg stříbra, 30.220 tun olova, 12.559 tun zinku a 2.147 tun antimonu. Souhrnné údaje před rokem 1919 se nepodařilo zjistit.
