Samostatným učňovským dolem se měl stát důl Řimbaba. Od roku 1950 se na tomto dole začaly stavět šatny a dílny a začalo se připravovat 9. patro pro výcvik učňů. Pro nedostatek vhodných pracovišť a nemožnost umožnit tak učňům vyšší výdělky předalo v roce 1956 Odborné učiliště Rudných dolů tento důl střední průmyslové škole hornické v Příbrami pro praktický výcvik žáků studijních oborů hornictví, geologie a důlní měřičství. V rámci osnov praktického výcviku prováděli žáci třetích a čtvrtých ročníků předepsané hornické práce zmáhání, budování výztuže a výstroje důlních děl. K ukončení výuky na tomto dole došlo v roce 1971, kdy dolu Řimbaba bylo znovu použito jako hlavní výdušné jámy dolu 25. únor v Bohutíně. Řimbaba se také v roce 1964 dočkala nové ocelové věže, která nahradila původní dřevěnou těžní věž, která vlivem počasí i výdušných větrů neměla již statické hodnoty, které jsou požadovány pro každé těžní zařízení.
Na dole 25. únor v padesátých letech dvacátého století byla již hlavní jáma hluboká 1199,4 metru a z jámy otevřeno 33 pater. Stejně jako v mělkých patrech, i v “hloubkách” se opakovala geologická situace ve zrudnění. Mocné partie leštěncové rudy střídaly hluché úseky a naopak. Velmi bohaté úložky byly na 27. patře, kde byly dobývky v délce 550 metrů; ale již na 28. patře byla délka dobývek jen 400 metrů a na 29. patře z vysledovaných 1000 metrů Klementské žíly se dobývalo jen 350 metrů. Na nejlepší úložky se pak přišlo na 30. patře, kde došlo k opětnému čočkovitému nabohacení žíly a těžený úsek se prodloužil na 1000 metrů. Nejvíce byla zrudněna nejsevernější část Klementské žíly. V roce 1957 byla jižní čelba na 30. patře prodloužena až pod důl Štěpánka. Tato průzkumná akce měla ověřit hloubkový vývoj Klementské žíly mezi jámou 25. únor a Štěpánkou. Zjistilo se však, že rudný sloupec těžený mezi 19. a 27. patrem do hloubky nepokračuje, jak to již naznačilo i 26. patro.
Na 30. patře v druhé polovině šedesátých let je ražen severovýchodní překop až na řimbabské žíly, jenž měl potvrdit pokračování řimbabských žil do hloubky. Na tomto patře byla nalezena slabá antimonitová žíla a řimbabské žíly v nebilančním vývoji.
Také na 31. patře byla Klementská žíla v dobrém vývoji a sledných chodeb zde bylo vyraženo 1150 metrů, bilanční však je dlouhý již jen 800 metrů.
Zato geologická situace na 32. patře byla již komplikovaná, neboť Klementská žíla se roztříštila, ale přesto i na tomto patře bylo několik kvalitních úseků, které byly na celou výšku patra vytěženy.
Na 33. patře došlo k velkému roztříštění Klementské žíly a sledné práce na tomto patře byly daleko obtížnější, než na horních patrech. Přesto byly ověřeny a vytěženy dva bilanční bloky.
Proto se již nepokračovalo v prohlubování hlavní bohutínské jámy a pro další sledování Klementské žíly v hlubších horizontech byla na 33. patře zaražena v roce 1956 slepá jáma Eduard. Ta byla postupně prohloubena až na 36. patro v hloubce 1349 metrů. Nejvíce průzkumných chodeb v této slepé jámě bylo provedeno na 34. patře, kde bylo vyraženo na Klementské žíle celkem 1710 metrů. Těmi byl zjištěn jen jeden padesátimetrový blok, který měl bilanční zásoby. Bilanční blok byl zjištěn v nejsevernějším křídle žíly, ale jeho vydobytí nebylo prováděno, protože neúměrné náklady na ražbu komína, rekonstrukci větracích cest a na horizontální i vertikální dopravu slepou jamou Eduard převýšily limitní náklady na kovy, které v bilančním bloku byly zjištěny.
Sledné práce na 35. patře byly prováděny jen v omezeném rozsahu. Na tomto patře bylo vyraženo jen 165 metrů překopů a chodeb, a protože výsledek byl naprosto negativní, průzkumné práce byly zastaveny a jáma se prohloubila na úroveň 36. patra. Z tohoto nejhlubšího patra bylo vyraženo jen 12 metrů překopu a další sledné práce na tomto horizontu byly zastaveny. Náklady na provádění geologických prací na slepé jámě Eduard byly značně vysoké a bez nejmenšího efektu. Proto již v roce 1959 byla tato průzkumná jáma dána do mokré konzervace. Náraziště i zhlaví této průzkumné jámy nebylo zajišťováno klasickou výztuží, ale poprvé u Rudných dolů n.p. Příbram se zde toto prostorové dílo vyztužilo svorníkovou výztuží v kombinaci s dřevěnými hranoly, které u boků horniny přidržovaly šrouby svorníků.
Negativní vývoj zrudnění v hlubokých patrech na Klementské žíle přiměl vedení dolu 25. únor k rozvinutí porubní fronty na Severozápadní řimbabské žíle, a to především pod 21. patrem. Rudné zásoby se zpřístupnily slepou jámou, zaraženou v roce 1956. Zarážka i hloubení bylo prováděno nejdříve vzduchovým vrátkem a později vrátkem 2H900. Při průzkumu 22. patra byly zjištěny opět velmi bohaté úložky se zrudnělým úsekem 330 metrů a užitková výplň rudné žíly pokračovala do hloubky. Započalo se proto s výstavbou strojovny a s výstavbou ocelové těžní věže. Stejně jako prostory vrátkovny s náražím na 33. patře slepé jámy Eduard, byla i strojovna a lanový komín slepé jámy Řimbaba vyztužena svorníkovou výztuží.
Jak těžní věž, tak strojovnu řešil projekčně útvar generálního projektanta n.p. RD Příbram. Tento útvar také vypracoval projekt nového sociálního zařízení, které na povrchu dolu 25. únor bylo postaveno v letech 1962-1964. Vlastní budova sociální zařízení je řešena ze čtyř částí – čisté a špinavé šatny se zádveřím, lampárny, přístavku a spojovací chodby. Při budování sociálního zařízení se již provedla stavba elektrické lampovny se samoobslužnými stojany. Použitím elektrických hlavových lamp na Bohutíně skončila padesátiletá historie karbidových lamp – nejdříve na bohutínském dole a o několik roků později i na Březových Horách. Dále byl vybudován nový vodovodní řád z Kozičína na důl 25. únor, provedena rekonstrukce stávající kotelny pro vytápění sociálního zařízení a ohřev vtažných větrů, venkovní kanalizace a čistící stanice odpadních vod, vozovka a terénní úpravy.
