Stejně jako březohorské doly i bohutínský Důl Štefánik dosáhl, ovšem mnohem později svislé hloubky od zemského povrchu 1008 metrů. Tehdy měl Důl Štefánik (tak se důl nazýval až do roku 1953) otevřeno 29 pater a na dole pracovalo 200 dělníků, 13 dozorců a strojníků. Závodním dolu byl ing. Karel Oktábec.
V roce 1930 došlo také k modernizaci těžního zařízení na dole Štěpánka. Parní těžní stroj byl nahrazen elektrickým těžním strojem – v té době jediným v příbramském rudném revíru. Tento těžní stroj měl být používán hlavně jako havarijní těžní stroj při nouzovém výjezdu mužstva Dolu Štefánik. Také tento těžní stroj byl v provozu až do 10. 6. 1971 – do havárie výdřevy na dole Štěpánka.
V době tisícimetrové hloubky dochází také k podstatnému snížení kubatury hlušinového od valu, neboť hlušina je odvážena na výstavbu silnice med Bohutínem a Příbramí.
Poměrně pozdě, po zarážce překopu na 21. patře na řimbabské žíly, dochází v roce 1935 k překřížení Hlavní řimbabské žíly a Severozápadní řimbabské žíly. Hlavní řimbabská žíla i na tomto patře neměla rudnou výplň, pouze krátký úsek na styku se Severozápadní řimbabskou žilou byl zrudněn. Zato Severozápadní řimbabská žila, dříve také nazývaná „První ležatá“, byla zrudnělá a byla sledována na délku 320 m. Na této žíle byly také založeny dobývky, ale práce v dobývkách byly velmi obtížné, neboť žíla byla vzdálena od těžní a větrací jámy 1200 metrů a větrání bylo jen přirozené. Proto se v roce 1942 přistoupilo k propojení 21. patra se starou jamou Řimbaba. Ta v té době byla ještě zatopena až na úroveň štoly a „celík“ rostlé skály mezi 9. patrem dolu Řimbaba a 21. patrem dolu Štefánik byl 325 metrů.
Propojení bylo prováděno jednak ražbou komína z 21. patra a jednak hloubením z 9. patra dolu Řimbaba. Aby bylo možné provádět hloubení z 9. patra, musela se předtím vyčerpat voda ze zatopené Řimbaby, jámový stvol musel být vystrojen a vyzmáháno a vystrojeno celé 9. patro tohoto dolu až na křížení Hlavní řimbabské žíly se Severozápadní řimbabskou žilou. Nad starou ohlubní jámy Řimbaba se pak v roce 1943 vztyčila dřevěná těžní věž vysoká 14 metrů s osou lanovnic v 11 metrech. Zároveň byla postavena strojovna a provedena montáž elektrického těžního stroje, který byl v provozu až do konce činnosti této šachty do 80. let. Po druhé světové válce, v roce 1946, pak ještě komplet těžního zařízení doplnila nová trafostanice. Propojení 21. patra Severozápadní Řimbabské žíly s 9. patrem dolu Řimbaba komínem a dvěma hloubeními bylo velmi obtížné – komín byl ražen klasickým způsobem na výšku 170 metrů, a proto chůze k jeho čelbě a i větrání tohoto komína činily značné potíže a značně prodlužovaly postup prací.
Přitom ještě z tohoto komínu byly raženy průzkumné sledné chodby, aby se zjistilo, zda zrudnění pokračuje i mimo profil komína. Také hloubení ražené z 9. patra – z kříže Severozápadní Řimbabské žíly a Hlavní řimbabské žíly – kladlo vysoké nároky na fyzický i psychický fond všech horníků, kteří tuto práci prováděli. Hloubilo se malým vzduchovým vrátkem a první ražené hloubení bylo 90 metrů hluboké. Z toho pak se provedlo 65 metrů sledné chodby po žíle a pokračovalo druhé hloubení 65 metrů hluboké. Obě báňská díla na Severozápadní Řimbabské žíle, která značně přispěla k poznatkům o obohacení této žíly od -400 metrů až k 21. patru, byla propojena až v listopadu 1949. Přitom bylo známo, že leštěncová a sfaleritová výplň na 21. patře nekončí, ale naopak v mocnosti od 30 do 50 cm pokračuje do větších hlubin. Propojením komínu u hloubení byly sice známy nové rudní zásoby pro důl Štefánik, ale způsob jejich exploatace zůstával nevyřešen.
