Významným rokem v bohutínském dolování byl rok 1912. Toho roku došlo k zastavení těžby na Štěpánce a tím i k zastavení chodu úpravny na tomto dole. Skončilo tím podzemní převážení rudniny ke Štěpánce a ruda z dolu Bohutín II byla dovážena povozy do ústředních úpraven na Březových Horách.
Ruda byla odvážena „formany” z Březových Hor, Zdaboře, Lazce a Bohutína. Byli to v roce 1912 především Holý, Novák, Kudlič, Fiala, Cafourek, Vaněk, Vimr. Za první republiky pak Vávra, Teska, Jatek, Karejs, Brousil, Veselý, Brož, Kostýnek, Nusl, Matějovský. Nejdříve byla ruda převážena v krytých vozech, které byly nazývány jednak truhly, ai jednak — vozila-li se čisté ruda — kvelovny. Vykládání rudy z těchto vozů bylo zdlouhavé, a proto začaly se používat otevřené čtvercové vozy, které se vysýpaly pomoci zvedáků (heverem). Rudnina z Bohutína II byla sypána do zásobníku v blízkostí těžní jámy a na Březových Horách se sypala do zásobníků proti dolu Vojtěch. Zásobník u Vojtěšské jámy byl nazýván „Balkán”.
První světová válka podstatně ovlivnila provoz celého dolu. Oproti březohorským dolům, kde pro nedostatek základních materiálů byl provoz omezován, byla těžba z bohutínského dolu zvyšována a dobývaly se především ty rudné zásoby, které měly vysoký obsah antimonu. Například v roce 1915 bylo z tohoto dolu vytěženo 560 t antimonitu.
Nedostatek základního materiálu – uhlí, oleje na svícení, výbušnin – přinutil vedení příbramského důlního závodu hledat jiné materiály, které by jej alespoň zčásti nahradily. Tak místo kahanců na řepkový olej se v roce 1916 začaly používat ke svícení acetylénové lampy, místo dynamitu se podíval nejdříve dynamon a později i tekutý vzduch, místo koňských potahů začaly na Březových Horách a i v Bohutíně jezdit dva nákladní automobily a pro osvětlení Štěpánky a tehdejší Rudolfky (Důl 25. únor) byla v roce 1917 pod Štěpánkou na „struhách“ vybodována malá hydroelektrárna s Francisovou turbínou. V roce 1917 (jen v červnu) a v roce 1918 velmi často docházelo k zastavování práce na dolech, a to nejen pro nedostatek uhlí, ale především pro nedostatek potravin pro horníky a jejich rodiny. Přesto lze konstatovat, že zásobovací situace na bohutínském dole na konci války byla podstatně lepší než na Březových Horách, protože většina havířů pracujících na Rudolfce si vylepšovala tvrdý hornický chléb ještě prací na malých políčkách v okolí svých domků.
Bohutínský důl prakticky po celou první světovou válku patřil k nejproduktivnějším dolům příbramského horního závodu a v roce 1918 zachránil příbramský závod před úplným úpadkem. Vytěžilo-li se v roce 1910 na dole Bohutín II celkem 11992 q rudy s obsahem 2395,6 kg stříbra a 5012 q olova, bylo to v roce 1915 již 23 782 q rudy s obsahem 4 500,2 kg stříbra a 11724 q olova.
Těsně před první světovou válkou byla stará nevyhovující těžní věž nahrazena novou železnou věží.
Po vzniku Československé republiky byla správa příbramského horního závodu přímo na státním bánském ředitelství v Příbrami, které bylo řízeno Ministerstvem veřejných prací. Z bývalých důlních okresů se nyní stala tři důlní oddělení, řízená přímo dolovým odborem. Bohutínské doly – důl Bohutín I (Štěpánka) a důl Bohutín II (Rudolfka) byly zařazeny do třetího důlního oddělení. Důl Bohutín I přesto, že jím nebyla prováděna těžba, byl udržován v provozuschopném stavu a sloužil jako hlavní výdušná jáma a zároveň jako hlavní důl třetího důlního oddělení pro čerpání důlních vod. I za první republiky do doby, než byl zaveden na oba bohutínské doly motorový proud, byla voda z dolů zvedána starým vodosloupným strojem. Vody byly zdvihány ze 17. patra až na Dědičnou štolu.
K podstatnému technickému vylepšení dolu Bohutín II došlo v roce 1923, kdy do nové strojovny byl zabudován starý anenský těžní stroj, ovšem po důkladné generální opravě a modernizaci. Tento parní těžní stroj byl v provozu na Dole Bohutín II až do roku 1949 a byla jím těžena rudnina i z tisícimetrové hloubky. V době instalace opraveného těžního stroje byl důl hluboký již 760 m a s výkonnějším těžním strojem se začal opět prohlubovat.
V roce 1923 došlo také k významnému rozhodnutí vedení báňského závodu — v úrovni 21. patra dolu Bohutín II, v hloubce 592 m pod povrchem, se z Klementské žíly severozápadním směrem začal razit překop – nejprve na Františkovu žílu a dále pak na žíly Řimbabské, a to především proto, aby se prozkoumala Severozápadní Řimbabská žíla, která až k 7. patru na dole Řimbaba měla bohaté úložky leštěncové rudy. Tato průzkumná akce byla prakticky torzem velkého projektu, vypracovaného již v roce 1912 lng. Zdráhálem.
Projekt předpokládal spojení 25. patra Ševčínského dolu s 24. patrem dolu Bohutín II překopem o celkové délce 3045 m a předpokládalo se, že ražba z obou stran bude trvat 6-9 let. Válečné události tento výborný projekt, který by dal odpověď, zda v hloubce okolo 800 m jsou další skryté zrudnělé žíly, znemožnily a k propojení bohutínských a březohorských dolů od té doby nedošlo.
