V závěru roku 1956 ukončila průzkumná organizace výpočtem zásob prvou etapu průzkumných prací na ložisku a předala těžební organizaci zásoby na žíle Josef, báňsky ověřené po úroveň p. – 100 m a část zásob na žilném systému Papoušek.
V roce 1957 byla pak nad štolovým patrem zahájena v malém rozsahu těžba. V té době bylo ložisko Moldava těžebním úsekem závodu Vrchoslav.
Celkově lze těžbu na Moldavě charakterizovat z několika hledisek:
– absolutní výše těžby:
Historicky nejnižší těžba byla na Moldavě v první roce těžby, a to 249 t. Od tohoto roku se plynule těžba zvyšovala do roku 1972, kdy dosáhla výše 28 921 t. Dále pak již těžba kolísala a v roce 1983 činila 12 997 t, což je úroveň srovnatelná zhruba s pátým rokem existence ložiska (12 464 t). Dále s různými výkyvy opět těžba stoupá až na historicky nejvyšší těžbu v roce 1989 (30 013 t). Průměrná těžba v roce za celou existenci dolu (1957 – 1993) je 18 641 t. Z uvedeného vyplývá, že při hodnotě 18 641 t = 100 % bylo v roce 1957 dosaženo 1,3 % průměrné roční těžby, v roce 1972 pak 155,1 % a v roce 1989 161,0 % průměrné roční těžby.
– podíl těžby z lokality na celkové těžbě závodu
Vezmeme-li součet těžeb všech českých fluoritových lokalit v roce za 100 % , pak se Moldava v roce 1957 nejmenší měrou podílela na celkové těžbě závodu (0,9 %) a nejvyššího podílu dosáhla v roce 1974. V tomto roce činil podíl těžby z Moldavy na celkové těžbě závodu 64,1 %. Při prvním vrcholu těžby v roce 1972 představovala výše těžby 28 921 t podíl 52,9 %, při poklesu v roce 1983 na 12 997 t se jednalo o podíl ve výši 29,9 %. Absolutně nejvyšší těžba v roce 1989 (30 013 t) reprezentovala podíl ve výši 43,6 %.
Jak bylo již dříve uvedeno, těžba byla zahájena nad štolovým horizontem. Byly těženy části žíly Josef, jejichž mocnost byla výrazně větší, než mocnost na ostatních v té době těžených ložiskách fluoritu v Čechách. Z toho důvodu bylo zapotřebí zvolit jinou dobývací metodu. První použitou dobývací metodou na ložisku bylo tzv. “mlýnkování”. Uvedenou dobývací metodou byly vytěženy všechny zásoby nad štolovým horizontem. Při těžbě na nižších patrech pak byly využívány již další dobývací metody:
a) výstupkové dobývání s cizí základkou – tato metoda byla používána zejména v jv. křídle ložiska, kde mocnosti dosahovaly až 7 m. Po vyražení obvykle centrálního komína, který byl následně využíván jako komín sypný, byly založeny okrajové komíny, které postupovaly s porubní frontou. Vzhledem k velkým mocnostem nebyl obvykle budován umělý strop, ale těžilo se s nadchodbovým pilířem. Délka těžebních křídel se pohybovala okolo 25 – 30 m, což bylo dáno zejména dosahem škrabákových vrátků. Metoda umožňovala těžbu s vysokou výrubností a nízkým znečištěním, ztráty v základce nebyly vzhledem ke granulometri i rubaniny vysoké.
b) skládková metoda – byla na ložisku používána zejména v sz. křídle při nižších mocnostech. Byla modifikována podle konkrétních podmínek v dané části žíly. Při zakládání dobývky byl na spodní patrové chodbě bud vybudován umělý strop, nebo byl ponechán nadchodbový celík. Jeho výška se pohybovala mezi 3 – 5 m. Mezi okrajovými komíny dobývky, jejíž délka se pohybovala od 25 do 50 m, byly vybudovány sýpy s osovou vzdáleností 3 – 4 m. Při vlastním dobývání byla nastřílená rubanina bud po každém odpalu odpouštěna sýpy tak, aby pod rostlou žílovinou vznikl manipulační prostor, nebo byl tento prostor vytvořen odškrabováním přebytečné rubaniny do okrajových komínů. Při využití druhého způsobu nedocházelo k výraznému rozrušování nadloží či podloží a snižovalo se tak sekundární znečištění při následném vypouštění rubaniny. Metoda umožňovala rychlejší postup porubní fronty, avšak dosahovalo se vyššího znečištění a mohly vznikat ztráty nedokonalým vypouštěním nastřílené rubaniny. Modifikací skládkové dobývací metody pak bylo dobývání bez výpustného systému. Metody bylo využíváno v těch částech ložiska, kde výška a délka bilančního úseku nepřesáhla 15 m. Rubanina byla nastřílena buď přímo na slednou chodbu a postupně odbagrovávána bagrem s dálkovým ovládáním, nebo byla vyražena paralelní směrná chodba, se slednou chodbou propojená překůpky a bagrování probíhalo v nich.
c) plástvování na zával s umělým stropem – tato metoda byla používána zejména v hlubších částech dolu. Její princip je odlišný od předchozích v tom, že se nepustupuje s těžbou od spodní patrové chodby k chodbě horní, nýbrž naopak. Veškeré dobývací práce probíhají pod umělým stropem, nad nímž je uměle vyvolaný zával. Délka těžebních chodeb je závislá na použité odtěžovací mechanizaci, obvykle nepřesahuje 25 m. Výhodou metody je vysoká výrubnost a nízké znečištění, nevýhodou relativně pomalý postup porubní fronty a velká spotřeba materiálu.
Na ložisku byla zejména ve spolupráci s ÚVR zkoušena řada dalších dobývacích metod, avšak v daných podmínkách nebyla žádná vhodná .
