Odvodňování důlních děl se od počátku dálo řadou dědičných štol a během 16. století dvěma vodotěžnými jamami (v 17. století třetí) vyhloubenými mimo těleso Hubského pně. Na nich byla nasazována čerpadla na vodní pohon. Hubský peň byl v 16. století odvodňován jednak Pluhovou štolou probíhající zhruba v hloubce 140 m (měřeno od ohlubně jámy Kophan) a vodosběrnou chodbicí raženou napříč ložiskem v hloubce 175 m zv. Sohlstrich. Pod ní byly od přelomu 16. a 17. století raženy v hloubkovém odstupu zhruba po 25 m další dvě vodosběrné obzory zv. I. Erbtiefste a II. Erbtiefste (tedy první a druhý dědičný vodosběrný horizont). Z nich se voda dopravovala pomoci 3 vodotěžných jam na úroveň Pluhovy štoly. Celkem bylo Hubské ložisko odvodňováno do hloubky 200 m, Schnödův peň asi do 100 m, v Čisté a Pramenech limit nepřesáhl 100 m. V místech, kde nebylo možné dovést vodu štolami, byly nasazeny buď vodotěžné žentoury na koňský pohon, převážně však čerpadla, zprvu četková, od poloviny 16. století pístová s vodními koly, poháněnými na povrchu vodami ze Slavkovské stoky či Ebmetského příkopu, na hlubině štolními vodami. Pístová čerpadla byla různého typu a dimenzí, s vodními koly od průměru 3 m do 14,5 m a čerpacím výkonem až do 1000 m3 vody týdně.
Podmínkou plynulého provozu důlních podniků byl stálý a dostatečný příkon pohonné vody. K tomuto účelu byl již koncem 14. století zřízen umělý příkop, vedoucí z říčky Roty pod Kladskou, který byl během 15. století zesílen. V letech 1531 – 1536 byl vybudován nový vodní příkop – dnešní Slavkovská stoka, postupně posílená několika bočními přívodními kanály a vybudováním rozsáhlé retenční soustavy 5 velkých rybníků a nejméně 13 menších rybničních nádrží o celkové kapacitě přes 630 000 m3 vody.
Předpokladem důlní činnosti byl i dostatek dřeva na výstroj těžních i vodotěžných jam, štol a chodbic. Pro tento účel byly již v 16. století vyhrazeny rozsáhlé lesní plochy na Bečovsku pro bezplatný odběr dřeva pro důlní potřeby, pro ostatní provozní účely za poměrně nízké prodejní tarify. Nehospodárné kácení lesů toulavou sečí byly lesní porosty v okolí důlních revírů Slavkovského lesa již před koncem 16. století vykáceny do velkých vzdáleností. Roční úbytek lze pro úvodní fázi exploatace odhadnout až na 300 hektarů lesa ročně. Značné množství dřeva bylo spotřebováno během ohňových práci při vypalování šířin, na důlní a strojní výstroj, na stavbu strojů a pro stavební a palivové účely, zvláště při tavbě rud v cínových hutích. Od přelomu 16. a 17. století bylo již nutné do Horního Slavkova a Krásna dopravovat dřevo až z kraslických lesních revírů (plavení po Ohři k Lokti a odtud po ose) ze vzdálenosti až 30 km.
Před zhutněním musely být cínové rudy zbaveny četných příměsků. V nejstarší době se roztloukaly ručně a rozemílaly na ručních mlýncích, od 15. století se již drtily na stoupách na vodní pohon, a to zprvu za sucha, od počátku 16. století za stálého přítoku vody, aby byly sníženy ztráty na kovu rozprachem. Podle potřeby se i pražily na otevřených štádlech, poté mlely v rudných mlýnech, propíraly na separačních splavech a plachtových splávcích, aby byl získán pokud možno čistý koncentrát. Úpraven cínových rud bylo ve Slavkovském lese v 16. století značné množství. V 2. polovině 16. století bylo v činnosti 96 úpraven jen ve slavkovsko – krásenském prostoru, další byly v Čisté, Pramenech a ve Smrkovci i jinde. Výkon úpraven závisel na přísunu rudního materiálu a jeho jakosti a na dostatku pohonné vody. Zhruba lze odhadnout roční výkon čtyřpěcholové stoupy v 16. a 17. století na 650 – 1000 tun rudy.
Intenzitu báňských práci ve Slavkovském lese ve 14. – 17. století ovlivňovala řada provozních, ekonomických a politických faktorů, které společně působily na výši produkce cínu, jeho cenu a odbyt. Podstatnou část nákladů tvořily mzdy a investice do důlních mechanizmů, zejména čerpadel a těžních zařízeni. Do cen cínu se od 2. poloviny 16. století promítaly i zvýšené hutní náklady na tvorbu chudších cínových rud, především však rapidní růst cen životních a provozních výdajů od 60. let 16. století, které se proti počátku 16. století do roku 1620 zvýšily až o 300 – 320 % a během 17. století měly neustále vzestupnou tendenci vlivem Třicetileté války.
