Rozvoj báňských prací byl podpořen vydáním dvou báňskoprávních směrnic – horního řádu pro stříbrorudné hornictví v roce 1507 a cínorudné v roce 1509, v letech 1517 – 1541 řadou dodatků doplňované a v roce 1548 vyhlášené jako závazný královský řád s platnosti pro všechny důlní podniky ve Slavkovském lese. Jím byly stanoveny zásady propůjčování důlních a štolních děl a způsoby provádění a kontroly řádného provádění báňských práci a jejich bezpečného zajištění, dimenze důlních a štolových děl a povinnosti báňské administrativy. Zvláštní důraz byl položen na hloubení dědičné štoly, která plnila funkci slednou, odvodňovací a ventilační.
Sekundární ložiska byla exploatována rýžováním na řadě míst toku ve Slavkovském lese. Primární ložiska byla otevírána svislými nebo úklonnými jamami a štolami a z nich raženými chodbicemi a slepými hloubeními. V úvodní fázi byla ložiska (zejména Hubský a Schnödův peň) dobývána neorganicky, bez jednotného řádu účelné exploatace. Od poloviny 16. století se však jeví tendence na hlavním ložisku Hubském pni docílit jednotnější koncepce důlních prací, a to určením těžní funkce čtyřem, později pěti svislým jamám a byla zvolena další jáma jako větrní, čerpací funkce byla svěřena dvěma vodotěžným jamám vyhloubeným mimo ložisko. Tento systém nabyl konečné povahy koncem 16. století a během 17. století byl rozšířen, mimo jiné vyhloubením další vodní jámy v roce 1669.
V místech, kde to morfologie terénu dovolovala, byly k ložiskům raženy štoly. První z nich byly otevřeny v okolí Horního Slavkova a Krásna nejspíše již koncem 14. století a během 15. a 16. století pak na řadě dalších lokalit Slavkovského lesa, např. na Vysokém Kameni, na Klingeru, na kótách Kohout, Vlčí, Hub, Kladská, u Čisté, Pramenů a jinde. Mezi nejstarší a významem nejdůležitější štoly patřily zejména štoly: Stará štola z konce 15. století, Jiřská, Těžařská, Pluhová a Schnödova štola, v Čisté zejména tzv. Hluboká cínová štola a Jeronýmova, v Pramenech též štola zvaná Hluboká. Celorevírní význam měla především Pluhova štola, ražená od roku 1539, s řadou prorážek na starší štolní a důlní díla, která byla užívána až do „uranové“ éry 20. století.
Dobývací metody na cínových žilách byly shodné jako u jiných žilných rudných ložisek, odlišné byly u žilníků, a to systémem komor z chodbic, tzv. patrovým šířením. Komory dosahovaly značných rozměrů, zpravidla kolem 10 -15 m výšky, šířky a délky. U komor na Hubském pni a v Čisté byly zjištěny dimenze 30 – 40 m délky, šířky 10 -20 m a výšky 15 – 20 m. Pro rozvolňování hornin byla běžně používána žárová (ohňová) metoda zakládáním ohňů v čelbách a komorách, hornina se pak sbíjela ručně kladivy a klíny či odlamovala sochory. Při tomto jednoduchém způsobu práci byl docilován týdenní výkon lamače v průměrně tvrdé hornině 25 – 30 q, za vhodných podmínek se mohl zvýšit až na 40 – 45 q. V profilu chodbic 170 x 50 cm činil týdenní postup jednoho lamače kolem 30 cm.
Horizontální doprava v důlních dílech a štolách se dála trakaři a karami. Ruda se na den dopravovala z nehlubokých děl ručními rumpály (vrátky), z hlubokých jam jednolanovými a od poloviny 16. století dvoulanovými žentoury na pohon 2-4 páry koní, a to v bečkách či truhlách zavěšených na konopných lanech. Zhruba lze odhadnout týdenní výkon žentourů z hloubky kolem 150 m až na 13 tun/směnu. Typ slavkovského žentouru s brzdným zařízením z konce 16. století vykázal úspory na počtu koní i obsluhy a vyšší výkon, a byl proto zaváděn i v jiných českých důlních revírech, nejprve v Kutné Hoře.
Větrání důlních a štolových děl se dálo přirozeným tahem větrů, docíleným využitím některých těžebních jam jako větrných, na štolách ražením světlíků a přepážkami na štolové díla situovaná v různých horizontech. Od poloviny 16. století se na Hubském ložisku jevila snaha o systémové řešení společné většině důlních děl, a to určením několika jam jako větrných, na něž bylo převážné množství důlních děl napojeno. Od roku 1602 měla ústřední větrní funkci jáma Kophan a Pluhova štola, a to až do konce 17. století.
