Doly ve slavkovsko-krásenském revíru, jako ostatně převážná většina našich dolů na drahé a barevné kovy, byly provozovány soukromými těžaři, dokud byly relativně méně rozfárané a dokud příjem za produkovaný cín kryl provozní náklady, nebo alespoň dokud nebyly soustavně ztrátové. V 1. polovině 18. století už je nebyli těžaři schopni dál udržet v provozu, přestože ložiska, zvláště Hubský a Schnödův peň, nakonec i krásenské žilné pásmo, mohla poskytnout ještě velké zásoby rudy, jak konečně i pozdější provoz prokázal. Na rozdíl od dalších velkých revírů – kutnohorského, jáchymovského příbramského, které stát udržel především pro produkci stříbra pro mincovny (ale i z jiných důvodů), bylo postavení slavkovského revíru zcela zvláštní. Stát, který potřeboval kovy pro rozvoj výroby v monarchii především z důvodů fiskálních, tedy pro zvětšení státních příjmů, měl na zdejší produkci kovů cínu a wolframu ještě daleko větší zájem s ohledem na potřeby zbrojní výroby.
Proto také stát zdejší doly dával pětkrát znovu do provozu – v 70. letech 18. století, na začátku a v polovině 19. století a za I. a za II. světové války – když uvedené kovy nutně potřeboval. Pokoušel se zorganizovat jejich výrobu, vybavovat je výkonnějším zařízením pro těžbu rudy i vody, pro úpravu, a to s velkými náklady, jen aby se produkce dolů zvýšila. Přesto státní provoz v mezidobích nepřetrval, protože ani všechna technická zlepšení nebyla schopna zajistit rentabilitu provozu. Na dolech zůstávala sice soukromá těžařstva a především lénšaftéři, kteří pracovali jako havíři se svými rodinnými příslušníky, ale pracovali převážně nad úrovní dědičných štol, kde paběrkovali zbytky chudších rudních celin, zanechané pilíře, žily a nakonec i slabší žilky s bohatší výplní, případně přebírali staré haldy. Dělali tedy to, co už nebylo pro řádné podnikání skutečného těžaře, kterým stát musel být, v žádném případě vhodné. Mohli to ovšem dělat jen proto, že do dolu nevkládali žádné investice kromě nejnutnější výdřevy, a že stát už předtím značné prostředky do dolů vložil a vkládal i za jejich provozu (údržba štol, vodotěžný stroj, těžba rudy a další).
Příčina napětí mezi náklady a příjmy byla v tom, že v 18. století byla ještě málo rozvinutá manufakturní a průmyslová výroba, spotřeba cínu na výrobu cínového nádobí a především na bílé plechy byla dosud relativně malá a krylo ji spolu se Slavkovem v dostatečné míře nejen několik českých krušnohorských lokalit v čele s Krupkou, Hřebečnou a Horní Blatnou, nýbrž také dovoz (nebo i pašování) poměrně levného saského cínu. V 19. století už průmyslová výroba rostla a s ní i spotřeba cínu na další použití. Jenže jednou ze základních podmínek pro růst výroby (a pochopitelně také odbytu) bylo vybudování silniční a také železniční sítě a ty opět umožňovaly snadný dovoz zámořského cínu. Jeho cenu ovlivňovalo nízké ohodnocení práce dělníků, zvláště ve východní Asii a pak i v Bolívii, odkud k nám cín přicházel. České mzdy i ceny důlních potřeb neumožňovaly zdejším cínovým dolům takové konkurenci odolávat, a proto během 2. poloviny 19. století jejich provoz prakticky zanikl (produkce cínu z Krupky pocházela většinou z přepracování cínového odpadu a z rafinace zámořského surového cínu). Další provoz slavkovských dolů byl možný jen za předpokladu, že nebude působit tlak podobné konkurence a že ceny placené za cín – nebo prostředky vkládané do provozu dolů – nebudou hodnoceny ve srovnání se světovými cenami cínu.
Uvedené závěry vycházejí ze sledování provozu zdejších dolů. Z celkového přehledu historického vývoje se dostává jen to nejnutnější množství informací, protože základ vývoje tvoři sledování Hubského pně do poloviny 19. století, krásenského žilného pásma od poloviny 19. století a Schnödova pně za II. světové války.
K vysvětlení, proč vývoj probíhal v tak ostře oddělených etapách a proč stát někdy investoval do dolů takové sumy, zatímco jindy se účastnil provozu jen v omezené míře, nebo jej vůbec opustil, případně z jakých důvodů poskytl revíru jen dílčí podporu ve formě administrativních restrikčních opatření (cla, zákazy dovozu cínu, puncováni aj.), nebo promíjení daní, je nutné objasnit souvislosti dolování s obecným vývojem. Proto v jednotlivých etapách bylo nutné nastínit celkovou politickou, vojenskou a hospodářskou situaci.
V dalších kapitolách bylo nutné ukázat, do jaké míry mohla situace ovlivnit organizační a báňsko-technická opatření, kterými se stát snažil zvýšit efektivitu provozu a produkci kovů, tedy zvlášť v odvodňování, v dobývacích metodách a prostředcích, ve výztuži, v dopravě, v úpravě rud a v použití energie.
V ekonomické části bylo nutné vždy zabývat se vlivy na rentabilitu provozu. Zde je nutné připomenout, že některá hodnocení používaných dobývacích metod a způsobu jsou do určité míry nesprávně zkreslena i starými zprávami (např. u žárových práci), protože do výsledků provozu se započítávaly neoprávněně snížené náklady (10 až 16 % skutečné ceny dřeva, snížený desátek a devátek, nezapočítání hodnoty práce části pracovníků). K příčinám, proč se stát někdy zainteresoval do provozu a někdy jej naopak opouštěl, bylo nutné zabývat se rozdíly v návratnosti vložených prostředků pro soukromé těžaře a pro stát, které v podstatě mezi sebou nelze srovnávat. Zvláště u cen vzhledem ke změnám hodnoty měny by byla nutná daleko hlubší analýza, přesto ukazuji dobře trend. Poměr mezi naši a světovou těžbou jasně ukazuje, do jaké míry byla jakákoliv samostatná česká cenová politika absolutně nemyslitelná a v jaké závislosti na světové výrobě v 19. a 20. století byl provoz nejen slavkovských, ale i ostatních českých cínových a wolframových dolů.
