Důl, mj. nazývaný take Franzschacht, byl zaražen roku 1813 v místech původní středověké šachtice. Šachetní budova Ševčinského dolu pochází z roku 1879. Je vybudována ve stylu průmyslové architektury – typu Malakov (kombinace pálených cihel a kamene), které vévodí 37,5 m vysoká věž se známým dřevěným ochozem (určený údajně pro astronomická pozorování). Již v roce 1909 dosáhla hloubka jámy jejího posledního 32. patra 1092,1 m pod zemský povrch a i s tzv. volnou hloubkou pod tímto patrem činí 1128,8 m. V ocelové konstrukci těžní věže jsou umístěny dvě lanovnice o průměru 3800 mm. Průměr používaného lana byl 25 mm. K základnímu vybavení patřily dvě jednoetážové klece běžného provedení, každá o hmotnosti 750 kg. Rychlost jízdy dosahovala 3 m/s. V posledním období zajišťoval vertikální dopravu těžní stroj sovětské výroby, typu 2 – BM, dvoububnový, o průměru bubnu 269 cm a šířce 130 cm. Elektrický motor stroje měl výkon 160 kW (500 V, 720 ot./min.). Tento těžní stroj se bohužel do současnosti nedochoval. V roce 1951 došlo ke generální rekonstrukci šachetního stvolu. Ševčinská jáma byla ze všech březohorských šachet nejdéle v provozu, a to až do 30. 6. 1979. Naproti těžní věži Ševčinského dolu stojí objekt původních sýpů (zásobníků), později přebudovaný k jiným provozním účelům a mezi světovými válkami pak přestavěný na sokolovnu.
Na nádvoří Ševčínské šachty a dále severovýchodním směrem (podél vodních struh) byla roku 1884 položena úzkokolejová dráha za účelem zajištění dopravy rudnin k sousední vojtěšské úpravně (v posledním úseku vedená krátkou Ševčinskou štolou). S útlumem těžby došlo později k jejímu odstranění.
