První válečný rok proběhl na Cínovci ještě za zcela mírových podmínek. Lobkovické horní ředitelství zaměstnávalo v předválečných letech pět až osm lidí, před rokem 1911 stav osazenstva nepřekročil počet dvaceti. Teprve v polovině roku 1915 začíná na Cínovci válečná výroba. Na saské straně bylo v počátcích kapitalistické éry zaměstnáno kolem 70 horníků. Roku 1852 se ustavilo těžířstvo Vereinigte Zwitterfeld Gewerkschaft zu Zinnwald. Po krátkodobém sjednocení české a saské části v šedesátých letech pracovalo těžířstvo dále samostatně. Do roku 1880 těžilo v podzemí, převážně na flecích, a výroba kolísala. Od roku 1880 se soustředilo na wolfram, který se vybíral na starých haldách plných deset let. V průměru byly prý saské haldy na wolfram chudší než odvaly, které přebíral lobkovický podnik. Výroba činila za deset let 1880 až 1889 490 962 t WO3. V roce 1890 se počalo na saské straně opět pracovat v podzemí, a protože byl zájem především o wolframit, dobývaly se flece. Za desetiletí 1890-1899 se vytěžilo 369 633 t WO3. V těchto letech se také objevila i první zmínka o těžbě lithné slídy, cinvalditu. Cínovec byl tehdy jediným známým výskytem v Německu. Po roce 1900 se opět zvýšil zájem o cín, který byl získáván jak na flecích, tak na obou pních. Roční výroba stoupla v letech 1900 a následujících zhruba na 1400 t Sn koncentrátu, 1200 t W koncentrátu a 600 t Li koncentrátu. Takový byl stav před I. světovou válkou.
V době I. světové války se zvýšený zájem o domácí těžbu rud barevných kovů projevil dříve v Německu než v Rakousko-Uhersku. Německá strana se již na podzim 1914 začala starat o možnosti zvýšení těžby Sn – W rud. Hornicko-ložiskovou expertizou byl pověřen známý geolog Richard Beck, jenž obrátil svou pozornost na českou stranu Cínovce. Německý podnik Stahlwerke Becker AG se sídlem v městě Wittich, který měl zájem na produkci wolframitu, najal počátkem r. 1915 saskou část a na podnět Beckův ihned vstoupil v jednání s lobkovickou správou o možnosti nájmu nebo koupě českého důlního pole. Lobkovické horní ředitelství při jednání uvádělo, že na haldách je 647 000 t W-rubaniny, a žádalo ihned vyplatit 300 000 marek. Za úplné přenechání cínoveckého důlního pole do říšskoněmeckého majetku bylo požadováno 1 200 000 marek v dlužních úpisech se 4,25 % zúročením. Beck předpokládal, že lobkovická správa bude muset jít s cenou dolů, protože má řadu výnosných dobývek pod vodou a nemá čím svůj důl pohánět, zatímco pro saskou část byla již ve stavbě přípojka na rozvodnu elektrického proudu v Lichtenbergu.
Dalšímu jednání však učinil konec rakousko-uherský stát, který v polovině roku 1915 pronajal od lobkovického horního ředitelství cínovecké důlní pole po dobu války. Závod byl dán pod vojenský dohled, investice do dolu, a těch nebylo málo, šly k tíži rakousko–uherskému ministerstvu války. Voda se začala čerpat, postavila se přípojka elektrického vedení z Teplic. Listinný materiál lobkovického horního ředitelství i materiály Báňského hejtmanství pro Království české jsou pro období I. světové války chudé, většina materiálu je dosud v archivu bývalého ministerstva války ve Vídni. Vojenské investice byly takového rozsahu, že na dobu příštích 30 let vtiskly lobkovickému dolu nové jméno, které zůstalo zachováno i za II. světové války — Militärschacht (Vojenská jáma). Lobkovická hlavní těžební jáma byla rozšířena a postavila se těžní věž. Dobývání bylo zmodernizováno zavedením vrtání na stlačený vzduch, jímž se poháněla i vrtná souprava Craelius, sloužící těžebnímu průzkumu. Poněvadž v době války se dynamit pro civilní sektor dodával jen v omezeném množství, byla v r. 1916 postavena výrobna tekutého kyslíku. Havíři však s ním prováděli trhací práce neradi, jelikož zacházení s tekutým kyslíkem bylo nebezpečné. Vedle kyslíku se používal dynamon. Opravna byla vylepšena zavedením přebíracích pásů, u nichž nalezly zaměstnání cínovecké ženy. Osazenstvo dolu se skládalo hlavně ze zajatců, Francouzů, Rusů a Italů. Ruda se dopravovala nejdříve povozy na železniční stanici Dubí, později byly zřízeny tři na sebe navazující lanovky. Z Dubí šla ruda po dráze do Příbramě, kde vojenská správa příbramských dolů zabrala pro úpravu wolframových rud úpravnu na dole Anna. V letech 1916 a 1917 docházelo na tuto úpravnu denně až 20 vagónů o 10 nebo 15 tunách. Nebyla to ovšem jen těžba z Cínovce, část rudy pocházela z dolů v Horním Slavkově a Krásně, rovněž pod vojenskou správou. Na saské straně byly znovu učiněny průjezdnými obě bynovské štoly, horní v délce 301 m, dolní v délce 2680 m. Kdysi zazděná šachta Albert se zařídila pro těžbu a dále se překutávaly i staré odvály. Roční těžba rubaniny v průběhu války stále stoupala:
1915 31 157,5 t
1916 60 630,5 t
1917 59 679,5 t
1918 77 848,0 t
1919 76 618,8 t
1920 do uzavření 30. června 48 589,8 t
