V době josefínských reforem na sklonku 18. století můžeme již pozorovat rozvitou činnost lobkovického Průmyslového úřadu. Byl založen počátkem 18. století, snad za vlády prvního Lobkovice z roudnické větve, soudíme-li podle reorganizačního pokusu Filipa Hiyacintha na Cínovci. Tento úřad se sídlem v Bílině řídil průmyslové podniky a doly na panstvích Libčeves, Bílina, Nové Sedlo a Jezeří. Koncem 18. století byl několikrát dán do nájmu, a to v r. 1788 Jiřímu Leonardu Schwabovi a r. 1794 pražskému bankéři italského původu Carlovi Ballabene. Později převzali Lobkovicové Průmyslový úřad opět do vlastní režie.
Z báňského hlediska představoval Průmyslový úřad důležitý orgán, neboť vykonával delegovanou státní moc v podobě substituce horního soudu, která měla sídlo v Bílině a podléhala Hornímu soudu v Jáchymově. Z doby existence substituce je zachován poměrně hojný materiál, dokumentující těžbu na vlastním Cínovci v oblasti žulové kopule a v Jezerním dole. Zdejší štoly se rozvíjely i za Ballabenova nástupce. Z Průmyslového úřadu byl později vydělen zvláštní Horní úřad a jeho ředitelem se stal známý přírodovědec František Ambrož Reuss, který jej řídil až do své smrti v roce 1830. Vedle ložisek cínu a stříbra se úřad zabýval i těžbou granátů, lomového kamene a hnědého uhlí, které zaujímalo v lobkovickém hornictví stále důležitější pozici.
Štoly v Jezerním dole byly jediným lobkovickým podnikem v porfyrovém plášti kopule. S ražbou se započalo kolem r. 1770. Podrobná mapa z r. 1799 ukazuje poměrně rozsáhlý systém štol, jejichž ražení umožňovaly strmé svahy Jezerního dolu. Nejjižnějším báňským komplexem v lobkovické části Jezerního dolu byla Horní a Dolní štola Zdař Bůh. Níže položená měla od r. 1832 práva štoly dědičné, tj. právo devátku ze všech rud vytěžených nad její úrovní a poloviny devátku ze všech rud vytěžených pod její úrovní. Po určitou dobu musela být těžba na žilách v porfyru rentabilní, neboť se s přestávkami udržela 90 let.
Na lobkovické části Cínovce pracovalo v 30. letech 19. století 16 dolů, například Petr a Anna, Matouš, Černá stěna, Kříž a Jakub, Kristovo narození atd. Byly to malé šachtičky, některé nepříliš hluboké. Z 16 důlních děl byla jen tři prvně jmenovaná rentabilní, na ostatní se doplácelo. Počet dělníků dosahoval v průměru dvacet mužů.
V claryovské části Cínovce rovněž pokračovaly pokusy o oživení těžby. Z r. 1838 je zachována zpráva o hloubení nové jámy. Tato relace ukazuje, jak ještě v druhé čtvrtině 19. století se postupovalo metodami obvyklými v 16. století. Prvního dubna se započalo s hloubením nové šachty, 18 m se kopalo, dalších 30 m vrtali a pálili. Dne 23. října se prorazili do chodby a dne 12. prosince bylo první slavnostní fárání. Jáma ležela v blízkosti domu č. 35 na Zadním Cínovci, pod rybníkem zvaným Dlouhý rybník.
Tak plynula poklidná doba zhruba tří desetiletí mezi koncem napoleonských válek a rokem 1848. Claryovská těžba nebyla veliká a ani Lobkovicové nevykazovali činnost o mnoho větší. Zvyšování těžby znamenalo totiž značné investice. I když roudničtí Lobkovicové patřili mezi nejbohatší feudály, neměli valnou chuť investovat do dolů s tak dlouhou návratností kapitálu. Cena cínu nebyla lákavá a těžba hnědého uhlí jim vynášela víc. Stát do úřadování jejich substituce horního soudu příliš nezasahoval a je nasnadě, že jakýkoliv pokus kteréhokoliv měšťanského podnikatele, jenž se sice mohl odvolávat na platný princip horní svobody, byl v samém zárodku znemožněn vrchností, která představovala současně důlního podnikatele i vykonavatele státní moci. Hornictví v severozápadních Čechách dostalo nové impulsy až po plném uplatnění kapitalistického systému v hospodářství. Nebylo to však hornictví rudné, jež se v následujícím časovém úseku začalo bouřlivě rozvíjet, ale uhelné.
