V době vzestupu moci rodiny Koldiců, dne 22. listopadu 1378, objevuje se jméno pozdější obce Cínovec poprvé v listině. Kněz Jan z Cinvaldu, míšeňské diecéze, na základě prezentace piana Oty z Bergova, pána na Bílině a hradě Kyšperku, majitele vsí Sobědruhy, Soběchleby, Modlany, Unčín a dalších, je ustanoven farářem v Bernově. Díky této změně se dovídáme o existenci „cínového lesa” a od té chvíle začíná historie lokality, staronového význačného ložiska cínových rud – Cínovce. Co se v prvních osmi desítiletích 14. století v širším okolí hornického střediska Krupá dělo, o tom nejsou záznamy. Je však možno předpokládat, že rýžovníci a havíři procházeli pohraniční les a hledali nová naleziště cínových rud. Dostali se až vysoko do hor za vodní předěl, kde krajina náhle mění svůj ráz. Příkré srázy, charakteristické pro českou stranu Krušných hor, jsou na saské, tehdy míšeňské straně vystřídány pozvolnými svahy. Vrchlík cínovecké žulové kopule, obnažený a částečně snesený již před milióny let, bičovaný v zimě v létě sněhovými bouřemi a dešti, tvořil ve svých zvětralých částech velmi bohaté cínonosné terény. Voda odnášela z rozrušených greisenových těles a obnažených připovrchových částí žil všech typů lehčí složky, především křemen a kaolinizované živce, zatímco těžké cínovcové kroupy zůstávaly na místě nebo byly přemístěny jen nedaleko. Můžeme říci, že rýžoviště na dnešním Cínovci byla rýžoviště nepravá, ale to tehdejšího horníka a rýžovníka nezajímalo. Jemu šlo především o bohatý výtěžek, a ten na Cínovci byl. Pestrý sběh lidu, který můžeme pozorovat ve všech dobách a všude, kde dojde k objevu bohatého ložiska, vyžadoval přítomnost duchovního pastýře. Vystavěný kostel či kaple byla osazena knězem, jenž patřil k farnosti Lauenstein, ležící již na míšeňském území. Doklad o tom máme z 3. srpna 1489, kdy míšeňský biskup Jan potvrzuje, že „nové město Geising” bylo vyňato z pravomoci fary v Lauensteinu, a že se v Geisingu zřizuje samostatná fara. Spolu s Geisingem byl vyňat z pravomoci lauensteinské fary také Cínovec.
Cínovec, od první zmínky v roce 1378, dlouho závisel na Krupce. Ložisko objevili havíři a rýžovníci přicházející z české strany od Krupky. Svědčí o tom skutečnost, že se krupští podnikatelé usazovali nejdříve na místech pozdější osady zvané Přední Cínovec, v jiných pramenech Horní Cínovec. Teprve dalšími prospektorskými cestami se dostali na území dnešní obce, kde se ujal název Zadní (z hlediska pochodu od Krupky) nebolí Dolní Cínovec. Toto pojmenování vzniklo zajisté proto, že obce leží o několik desítek metrů nadmořské výšky níže než Cínovec Přední.
U havířů a důlních podnikatelů 14. a 15. století nemůžeme předpokládat plánovitou nebo z hlediska využití ložiska řízenou těžbu. Každý kopal tam, kde měl nejbohatší výtěžek. Zajisté však i v nejstarších dobách Cínovce byla uplatňována alespoň některá ustanovení horního práva. Není pochyby, že v Krupce, a tudíž také na Cínovci, se řešily majetkově-právní poměry podle Václavova Jus regale montanorum — královského horního práva, vydaného latinsky r. 1300. Můžeme tak soudit podle zachovaných krupských horních řádů, a to zlomku z roku 1466 a z dochovaného horního řádu z r. 1487.
Pokud se z těchto dob zachovala svědectví o Cínovci, jsou to především zprávy o prodeji důlního majetku, v nichž se mluví o důlních měrách a jejich částech, o prádlech, mlýnech na rudu, o hutích a často také o nářadí, s nímž havíři pracovali. Horník a geolog se dovídají jen minimum zpráv, které je z ložiskového hlediska zajímají. Ve většině případů není jmenován kov, který se doloval, takže jen na základě současných vědomostí lze usuzovat, o jaké rudy na tom kterém místě šlo. Na Cínovci to bylo vedle cínu stříbro, zatímco wolframit zůstal ještě staletí neznám. Soudě podle charakteru ložiska, docházíme k závěru, že v prvních desítiletích až do vypuknutí husitských válek se na Cínovci jen rýžovalo. V dobách neklidu a majetkové nejistoty bylo dolování vždy v úpadku, takže ani Cínovec v letech 1420 — 1440 netvořil výjimku. Město Krupka a později i hrad podlehly husitským vojskům a ležely v rozvalinách. Jakmile však nastal v zemi poměrný klid, byla Krupka vybudována znovu. Je tak zaznamenána k r. 1444. Krupské doly dávaly sice stále dobrý výtěžek, ale Cínovec se stával jejich vážným konkurentem. V té době musíme počítat s prvními, i když nehlubokými důlními díly, jelikož bohaté náplavy a zvětralé výchozy žil musely být z valné části již vytěženy. V této „krupské renesanci”, jež se tak podobá znovuoživení Kutné Hory v druhé polovině 15. století, pokračovaly prospektorské cesty krupských horníků stále na sever, do míšeňského území. Tak došlo v r. 1458 k objevení ložiska cínových rud u dnešního Altenbergu v Německu. Na zlomu století – r. 1500 – založili tří bratři horníci později známou jámu „Podivné hlavy” (Wunderlich Drei-Köpfen-Zeche).
