Počátky dolování na Cínovci (1)

„Místo nebo hora, jménem Krupá, kde se nyní kope cín” je první listinně doložená zpráva o dobývání cínových rud v Krušných horách. Listina pochází z roku 1305. Několik let předtím, roku 1297, daroval král Václav II. tuto „cínovou horu” svému oblíbenému klášteru na Zbraslavi, který patřil řádu cisterciáků.

Co předcházelo, to je opět směs dohadů, možných souvislostí, nepřesných i doložených zpráv. Svědectví Ibrahima Ibn Jakuba, španělského Žida, který ve službách kordobského kalifa konal diplomaticko-výzvědnou cestu po Evropě a roku 965 nebo 966 dorazil do Prahy, přináší zprávu o vývozu cínu z Čech. Tento doklad je v dějinách českého hornictví naprosto osamocený. Němečtí kronikáři kladou počátky hornictví na severní straně Krušných hor do 12. století (např. r. 1968 uplynulo 800 let od založení města Freibergu). Zmíněný H. Schurz se domnívá, že ve středověku se v Krušnohoří rýžovalo již před 12. stoletím, a že těmito rýžovníky byli Slované, kteří sídlili v těchto krajinách od 6. století. Rozsah prastarých rýžovnických prací, táhnoucích se zvláště v poříčí cvikovské Muldy v délce i šíří několika kilometrů, je prý několikanásobně větší, než dokládají zprávy z historické doby. Svou slovanskou hypotézu dokládá četnými místními jmény, jako např. u Eibenstocku Windische Wiesen, Windisch Kessel apod.

Na naší straně Krušných hor máme nedoloženou zprávu Václava Hájka z Libočan, který klade nález cínových rud u Krupky do roku 1150 v souvislosti se založením ženského benediktinského kláštera v Teplicích. Jeho zprávu, opravdu nedoloženou, nemusíme považovat za zcela vymyšlenou, i když jednotlivosti, jako například nalezení prutu čistého cínu, jsou hornické a geologické nesmysly. Podobné pověsti se vážou i k počátkům revíru Stříbro, Horního Slavkova, Hory Sv. Kateřiny a jiných. Protože rok, kdy je listinně zaznamenána i těžba nějaké rudy (v našem případě 1305), není nikdy rokem nálezu ložiska, můžeme s jistotou položit dobu počátku těžby cínonosných náplavů pod horou Krupá nejméně o 50 let zpět, tedy do doby Václava I. a Přemysla Otakara II. Kdybychom vzali za bernou minci pozdní (1644) zprávu kronikáře Matěje Pařížského o nálezu cínu v Čechách r. 1241 uprchlými cornwallskými horníky a vztáhli tuto zprávu ke Krupce, přiblížili bychom se Hájkovu datu.

Zprávu o cornwallských hornících nemůžeme zcela zamítnout, připustíme-li některé dobové souvislosti. Třinácté století je dobou velkého pohybu obyvatelstva v Evropě. V té době nelze příchod cornwallských horníků až do Čech vyloučit, zvláště když se česká politika za Přemysla I. (1197—1230) dostala do styku s Anglií. Přemysl I. v bojích o císařskou korunu střídavě podporoval Štaufy i Welfy, a ti byli v úzkých politických a rodinných stycích s anglickým královským dvorem. Od r. 1228 dlel v Čechách a na Moravě v čele anglického poselstva Arnold de Hückeswagen, podle Novotného Angličan. Od r. 1257 byl člen anglické královské rodiny, bratr krále Jindřicha III. vévoda Richard Cornwallský, zvoleným králem římsko-německým a Přemysl Otakar II. byl s ním v tak dobrých vztazích, že mu Richard svěřil dohled na územím Německa na východ od Rýna. V té době jistě chodila poselství mezi pražským a londýnským dvorem a v nich je účast duchovenského živlu jistá. Za těchto okolností není možno vyloučit, že mezi družinou Arnoldovou nebo mezi Richardovými dvořany v Německu nebyli i lidé, kteří těžbě cínové rudy rozuměli a znali, jak se ložisko tohoto kovu v krajině projevuje. Cornwallský podíl na objevu cínových ložisek v krajině pod Krupkou a pozdějším Cínovcem je tedy možný, stejně jako není vyloučeno, že se o něj zasloužili mniši nedalekého cisterciáckého kláštera v Oseku (zal. roku 1196). Tento pracovní řád projevoval tak veliký zájem o rudné bohatství, že se dostal dokonce do sporu s královskou komorou o část kutnohorského revíru, a není proto vyloučeno, že nález cínovcových rozsypů učinil některý z šedých mnichů. Stejně je možný i nález místním obyvatelstvem v polovině 12. století. V oblasti náplavového kužele potoka, tekoucího od Krupky, stojí zříceniny kostela sv. Prokopa, jenž jako hornický patron míval své kostely v těžebních střediscích. Německá tradice mluví výhradně o německých hornících, přišlých jak z blízké Míšně, tak z Durýnského lesa a Harcu. Například ložiska v Horní Krupce našla a těžila rodina Spitzhutů. Krupka byla skutečně po celé 14. století až do husitských válek městem s vesměs německým obyvatelstvem.

Předchozí věty jsou hypotézou, ukazující i jiné možnosti, než které traduje především většina německé literatury. I když tyto předpoklady nejsou doložitelné listinami, stojí snad za úvahu. Kdo byl majitelem naší cínonosné krajiny koncem 13. století, nevíme. Václav II. se zřejmě domníval, že jde o zboží královské. Avšak darovacímu aktu se postavil na odpor místní zeman Zvěst z Trmic, jenž prokázal své nároky na Krupku a Václav II. je po osmiletém jednání r. 1305 uznal. Brzy po vymření Přemyslovců, za pokračujícího náporu německé kolonizace, se objevuje německá rodina Koldiců. Není známo, jak Zvěst či jeho potomci o krajinu kolem Krupky přišli, stejně jako nevíme, kdy se Koldicové v držení Krupky uvázali. První, Timo von Kolditz, plným jménem Timotheus a zčeštěným tvarem Těma, se objevuje v družině krále Jana Lucemburského a doprovází ho na jeho zahraničních výpravách. Listinně jsou Koldicové doloženi na Krupce r. 1331 a jsou spjati s Krupkou až do roku 1504, kdy poslední Koldic, rovněž Timo-Těma, po druhém a definitivním prodeji Krupky naši krajinu opouští.