Počátek dolování v okolí Kraslic nelze bezpečně datovat. Podle málo věrohodné zprávy, kterou uvádí hrabě Šternberk, spadá prvá fáze hornické činnosti do 13. století, neboť král Přemysl Otakar II. dal v léno statek a zámek Kraslice spolu s rudnými doly, na tomto panství se nacházející, Jindřichovi staršímu z Plavna. Horní podnikání je prokázáno historicky povýšením Kraslic na horní město v roce 1370 králem Karlem IV. Roku 1437 daroval císař Zikmund Kraslické panství svému kancléři, hraběti Kašparu Šlikovi. Za tohoto majetníka panství, dostalo se hornímu podnikání i pevného právního řádu, bylo utvořeno právní hornické bratrstvo a založena bratrská pokladna. Jedním z pozdějších majetníků byl jiný člen této rodiny, hrabě Jeroným Šlik, který Kraslice získal koupí v roce 1527. V této době byly podle hr. Šternberka Kraslické doly v největším rozkvětu. V roce 1570 přešly do majetku Jiřího ze Dchienburgu. Jeho syn August ze Schönburgu udělil r. 1601 kraslickým dolům nový horní řád, opírající se hlavně o definitivní formu horního řádu jáchymovského. Jeho počáteční forma byla dána jáchymovským dolům hrabětem Štěpánem Šlikem 1518, byla později (1525) rozšířena a doplněna. Roku 1561 pak přepracována a definitivně upravena hrabaty Jeronýmem a Lorenzem Šlikovými. Některá ustanovení tohoto řádu svědčí o tom, že v té době byly otevřeny nejen doly na měď, ale i na stříbro, olovo, cín a zlato. U cínu a zlata se jednalo asi o rýžoviště v horní části potoka Stříbrná, jak o tom svědčí zmínky Konstantina Nowického.
Na měď se dolovalo na Zelené a hlavně Tisové Hoře, doly na olovo a stříbro se nacházely hlavně na Hansbergu, Schneiderbergu a Krawanzenbergu, méně se na olovo dolovalo v severní části v oblasti obce Stříbrná, na tak zvaném Bleibergu. V té době bylo na dolech zaměstnáno na 2 000 havířů, dozorců a úředníků. V činnosti byly čtyři hutě, tři hamry a mosazárna.
Centrum všeho hornického podnikání byly doly na měď. Vybíraly se tehdy rudy pouze o prvotřídní kvalitě. Obsahy se pohybovaly údajně u tříděných rud na 5 % Cu. Rudy, tzv. odvalové, které se dále zužitkovávaly, nesměly klesnout pod 3 %.
Teprve v roce 1627 byla v kraslických dolech zavedena střelná práce, ale ani tento produktivnější způsob práce nemohl odvrátit pozvolný úpadek. Roku 1629 vydaný náboženský edikt Ferdinanda II. po válce třicetileté měl za následek emigraci horních podnikatelů i havířů, kteří byli valnou částí protestanté. Náboženský edikt, vydaný v roce 1633 způsobil pak naprosté opuštění a zatopení dolů. Hornictví živořilo, vybíraly se jen zbytky pod povrchem, až do počátku 18. století, kdy se zdálo, že hornictví oživne. Roku 1704 potvrdil hrabě Jan Nostic horní řád schönburgský, když získal kraslické doly koupí. Hornické práce byly však rozptýleny a nevedly k odstranění s hloubkou se prodlužující vertikální dopravy a těžkosti při odvodňování. Štola Daniel, která byla dosud největším dílem (dosáhla délky 600 vid. klaftrů = 1140 m) splnila svůj úkol a svrchní část ložiska nad ní byla vydobyta.
Hornictví provozovali těžaři kapitálově slabí, kteří těžili, co se dalo a větší díla byla finančně nad jejich síly. Tento způsob práce přivedl doly na pokraj úpadku. V posledních desetiletích 18. století začal majitel panství, hrabě Jan Nostic s novou práci většího významu. Bylo zahájeno ražení štoly Tiefer Ort, jako štoly dědičné, která měla zároveň otevřít nové zásoby. Leč postup prací byl zdlouhavý a chodba sama ložisko nezachytila (byla ražena v podloží), neboť práce byly vedeny neodborníky. V provozu byly i štoly Klinger, Gabriel (hloubení), St. Adam, Himmelfahrt, Daniel a jiné. Za jediný rok se dosáhlo výnosu 32 tun kovu. Zhutňování rud se provádělo na místě, v celé řadě malých hutí. V 18. století byla v provozu jediná panská huť Georgi, která zhutňovala veškerou těžbu.
Těžba však ke konci 18. století neustále klesala a štola Tiefer Ort byla neúspěšná. Proto se majitel nerentabilní huti rozhodl ji prodat. Kupci zřídili v budově prádelnu a ostatní těžaři, kteří neměli kde svou rudu zhutnit, zanechali těžby. Tak skončila v roce 1826 tato fáze hornické činnosti v kraslickém revíru.
V roce 1858, čtyři roky po vydání nového rakouského všeobecného horního zákona, byl učiněn pokus o znovuotevření dolů. Práce však byly záhy ukončeny, neboť znovuotevření bylo zřejmě finančně velice náročné. Až do roku 1899 se ustavovala různá společenstva, ale ani jedno z nich nepřikročilo k vlastní práci. Teprve v roce 1899 vznikla společnost “Klingenthal-Graslitzer Kupferbergbau Gewerkschaft zu Klingenthal“, která záhy zahájila otvírkové práce. Byla vyhloubena 105 m hluboká těžní jáma August-Erhardt v údolí Qnittenbachu na německé straně a z ní v 100m hloubce tzv. Český překop východním směrem pod Tisovou Horu. Tento překop dosáhl délky 1700 m. V roce 1902 bylo zahájeno ražení výdušné jámy Helena. Dosáhla hloubky 150 m a byla propojena směrnou s Českým překopem. V úrovni 92 m byla propojena se štolou Daniel, z niž byly provedeny prorážky do štol Adam a Gabriel. Dobývalo se hlavně na patrech – 150 m a – 115 m. Ruda byla zpracovávána gravitační mechanickou úpravnou, která byla postavena u jámy August-Erhardt. Výtěžnost činila 68 % Cu. Ruda však musela být v jámě předběžně tříděna. Později bylo použito metody Schlesigovy, při které odpad Cu činil pouze 0,25 %. S prodejem koncentrátu byly však potíže. Bohatého koncentrátu Cu bylo pouze asi 8 %. Ostatní produkty měly při relativně malém obsahu Cu vysoký obsah síry, který znemožňoval použití výpalku pro hutě, avšak obsah mědi byl opět příliš malý pro konkurenci dováženým Cu rudám. Proto měla být ruda zpracovávána společnosti ve vlastním objektu. Koncentráty byly tedy transportovány a zpracovávány v louhovně v Barby. Protože se tento postup velmi prodražoval, byla později postavena vlastní louhovna s továrnou na výrobu kyseliny sírové v Klingenthalu. Později při úpadku těžby, byly zde zpracovávány zahraniční rudy, hlavně ze Španělska.
Intenzivní hornická činnost společnosti trvala jen do roku 1907. Roku 1908 nastalo prakticky zastavení těžby a většina dělníků byla propuštěna. V dalších létech pokračovaly pouze práce kutací a údržba. Úpadek těžby byl dovršen ohromným poklesem světové ceny mědi ze 160 na 60 dolarů za tunu. Doly byly opuštěny po neúspěšném jednání o prodeji v roce 1913. Na uzavření má podíl i faktor politický, neboť společnost byla založena na anglo-francouzsko-rakouském kapitálu. V roce 1919 vyjednával znovu plnomocník bývalé těžařské společnosti L. Venator s říšsko-německou „Deutsche Bergbau Gesellschaft“ z Berlína, která projevila o ložisko zájem, avšak opět bez výsledku.
V roce 1932 vypracoval F. Wernicke přehlednou zprávu s hospodářskými daty o provozu staré společnosti.
Další kapitola hornictví se otevírá až po r. 1945 a těžbou mědi na Dole Tisová.
