Staročeské pásmo
Staročeské pásmo je reprezentováno mohutnou alterovanou zónou a řadou rudních žil, které se mezi 14. a 17. stoletím staly předmětem hornické exploatace. Nejintenzivnější provoz se tehdy rozvinul na tzv. Hlavní a později i Benátecké žíle. Historie báňských prací na Staročeském pásmu je dokumentována značným množstvím písemných pramenů, pocházejících převážně až z druhé poloviny 16. století a prvních let 17. století.
Hornická činnost na Staročeském pásmu začala až ve 14. století, tedy poněkud později než na mnoha jiných kutnohorských pásmech. Nejstarší písemné záznamy o zdejších dolech se zachovaly teprve z konce 14. století, nebo spíše z přelomu 14. a 15. století.
Na rozdíl od některých kutnohorských pásem, která byla v minulosti řazena do tzv. stříbronosné formace, Staročeské pásmo vzhledem ke svému mineralogickému složení a ke svým průměrně nižším obsahům stříbra náleželo k typickým tzv. kyzovým ložiskům. Následkem toho se zde dolování zprvu rozvíjelo pomalým tempem. Předpoklady pro permanentní těžbu tohoto ložiska se vytvořily až v 15. století po zavedení nové hutnické technologie, která začala jako přísady při tavení klasických stříbronosných rud používat zvýšenou měrou zdejší železem bohaté kyzy.
Hlavní rozsah dolování na Staročeském pásmu byl však podnícen teprve rozsáhlejším vydobytím nejbohatších kutnohorských stříbronosných pásem. Hornický provoz na Staročeském pásmu byl ještě začátkem 15. století roztříštěn na několik desítek menších důlních závodů, ale později docházelo k postupné koncentraci. Proto také na sklonku 15. století zůstalo již na celém Staročeském pásmu v činnosti kolem 15 velkých, do dnešní doby známých dolů. Kromě toho, na jižním okraji Kaňku směrem ke Kutné Hoře, existovala již tehdy také skupina menších dolů, které měly s hlavním provozem na Staročeském pásmu jen nepřímou souvislost. Na přelomu 15. století vznikly pak ještě další doly, otevřené rovněž na Hlavní žíle. Před koncem 16. století byla v podloží Benátecké žíly vyhloubena Panská šachta.
Na začátku 16. století nabylo dolování na Staročeském pásmu již obrovského rozsahu. Třebaže získané kyzy obsahovaly v průměru jen 200 – 300 g/t Ag, přesto se v té době na staročeských dolech těžilo ročně více než 5 tisíc tun rudniny s cca 1000 – 1500 kg stříbra.
Uprostřed 16. století byl však do té doby trvající vzestup dolování na Staročeském pásmu zabrzděn vážnými, převážně ekonomickými problémy. Nejvážnější z nich byly vyvolány přesunem otvírky a těžby do větších hloubek na stříbrem chudší partie Hlavní žíly. Úklonná hloubka šachet na Staročeském pásmu vzrostla již tehdy na 145 – 180 m, hloubka kunterské jámy činila již více než 200 m. Pod nárazišti těchto šachet se však ještě vertikálně rozkládaly velké, většinou vzájemně komunikující systémy porubů a jiných děl až do úrovně 250 m místy i přes 300 m pod povrchem.
Hrozící zánik dolování na Staročeském pásmu odvrátil v 60. letech 16. století do jisté míry nečekaný objev Benátecké žíly, která byla patrně pod názvem Špitálská na svém jižním úseku exploatována. Pro usnadnění její těžby, byla koncem 70. let 16. století založena nová, na rozdíl od ostatních, svislá šachta, která po svém dokončení v roce 1581 dosáhla hloubky přes 200 m a nazývala se Panská. Báňské práce na Benátecké žíle měly tehdy úžasné tempo a během necelých 50 let postoupily až do hloubek téměř 450 m pod povrchem.
Neobyčejně rychlým vydobytím mohutného rudního sloupu v oblasti Panské šachty však dolování na Staročeském pásmu znovu ztratilo svou rentabilní ložiskovou základnu a na přelomu 16. a 17. století upadlo do další hluboké stagnace, která přerůstala v novou, ještě těžší krizi celého kutnohorského hornictví. Nápadný pokles podnikatelského zájmu o další exploataci ložisek tohoto revíru, byl kromě jejich značného vyrubání, podmíněn také relativním snížením cen stříbra, vyvolaným rostoucí produkcí tohoto kovu v sousedním Německu a zejména v jižní a střední Americe.
Na počátku 17. století se královská báňská správa pokoušela odvrátit blížící se katastrofu pomocí dalších velmi zajímavých projektů, ale na jejich realizaci se již tehdy nedostávalo ani času ani finančních prostředků. V roce 1616 byla odvolána královská peněžní podpora dolům Staročeského pásma a jejich správu a režii muselo převzít město Kutná Hora. Úpadek kutnohorského hornictví proto nezadržitelně pokračoval a krátce po r. 1620 kulminoval definitivním zastavením dolování na Staročeském pásmu.
Na sklonku 17. století docházelo k postupné obnově provozu na řadě kutnohorských pásem, přesto zůstalo Staročeské pásmo pro obrovský rozsah starých a zatopených dobývek navždy opuštěno.
Do tohoto rozsáhlého důlního komplexu, jehož zmáhání bylo nad síly feudální báňské techniky, začal pronikat teprve hornický a geologický průzkum zahájený RD Kutná Hora a Geoindustrií Praha v roce 1950. Kromě lokálních nevyrubaných partií na Benátecké žíle byla zjištěna prostorná a členitá soustava starých dobývek na Hlavní žíle Staročeského pásma. Aby bylo možno vytvořit si konkrétnější představu o topografických a komunikačních poměrech této obrovské sítě podzemních prostor, byl již v roce 1954 zahájen podrobný báňsko-historický výzkum Staročeského pásma, který však byl v podstatě dokončen až v roce 1974.
Na základě výsledků tohoto výzkumu není pochyb o tom, že velkého významu v dějinách kutnohorského hornictví nabylo právě Staročeské pásmo. Třebaže dolování na tomto pásmu trvalo relativně krátkou dobu (150 let), vytěžilo se zde cca 500 t mědi a nejméně 300 až 350 tun stříbra, což odpovídá asi 1/5 až 1/4 celkové produkce kutnohorského revíru.
V roce 1967 byl vypracován projekt vrtného průzkumu Staročeského pásma v úrovni 5. patra. Technické práce tohoto úkolu byly zakončeny koncem roku 1978, výsledkem bylo zjištění dvou rudních sloupů na Hlavní žíle. Jeden z nich byl ověřen s celkovou délkou cca 180 m. Závěrečná zpráva s výpočtem zásob úkolu vrtného průzkumu Staročeské pásmo byla vypracována k 31.3. 1982. Výsledkem bylo zjištění 1 099,9 kt geologických zásob o kovnatostech 0,63 % Zn, 52,8 g/t Ag, 0,33 % Cu a 2,80 % As. Vzhledem k vysokému obsahu As jsou zásoby nezpracovatelné.
Na tento úkol navazoval podrobný průzkum Staročeského pásma, v podstatě se jednalo o zopakování prací v úrovni 3. patra. Projekt byl vypracován v roce 1976, v době, kdy VP na 5. patře přinášel pozitivní výsledky. Technické práce PP byly zahájeny v červnu roku 1977 a ukončeny v roce 1984. Závěrečná zpráva byla vypracována k 30. 4. 1985. Jejím výsledkem bylo zjištění, že Hlavní žíla je v úrovni 3. patra téměř souvisle vydobyta. Zjištěno bylo pouze 75,5 kt nebilančních zásob kategorie C2 o obsazích 1,07 % Zn, 0,15 % Cu, 41,8 g/t Ag, 2,17 As a 5,92 % S.
