Dolování rud na staroranském masivu má staletou tradici. První známky v literatuře o založení hamru na zpracování železné rudy na katastru obce Ransko pochází z roku 1393 a od roku 1470 je uváděn majitel hamru – hamernický mistr Jakub. Dále v análech jsou postupné uvádění všichni další majitelé tohoto hamru až do konce 16. století. Železnou rudu s největší pravděpodobností využívali z místních zdrojů.
V roce 1623 zakoupil polenské panství, ke kterému náležela i obec Ransko, rod Dietrichšteinů. Na základě zjištěných výskytů železné rudy u Ranska nechal Ferdinand – kníže z Dietrichšteina roku 1669 postavit první vysokou pec na železnou rudu. Stála pod hrází Ranského rybníka, dříve zvaného Dlouhý.
Železná ruda se těžila z několika šachet u takzvané Ranské Hory. Horníci těžili rudu do zásoby, když pracovali sezónně, převážně v jarních a podzimních měsících. Výše těžby není udávána, vysoká pec produkovala denně jednu „housku“ železa o hmotnosti cca 250-300 kg.
V období let 1756-60 byl provoz této pece zastaven, zřejmě v důsledku nedostatku dříví, z něhož se pálilo pro pec a výhně dřevěné uhlí. Následovalo zastavení hornické činnosti u obce Ransko na více jak 40 let.
Obnovení hornické činnosti na katastru obce Staré Ransko si začátkem 19. století vynutil rozmach průmyslu, vyžadující železo k výrobě strojů. Dietrichšteinové se rozhodli znovu otevřít opuštěné doly na železnou rudu a provést jejich průzkum z hlediska výskytu ložisek železných rud v širší oblasti obce Staré Ransko.
Výsledky průzkumu byly nad očekávání dobré. Byla zjištěna nová velká ložiska železných rud především v centrální části staroranského bazického masivu.
Tím byl dán podnět k postavení vysoké pece (1811-1814) a v roce 1813 k vybudování kujnické výhně, kovárny a kuplovny. S rozmachem těžby železných rud v první polovině 19. století pak byla v obci Staré Ransko postavena druhá (1837) a třetí (1847) vysoká pec, další kujnická výheň (1820), kuplovna a soustružnické dílny (1822).
Železná ruda, limonit a hematit, s obsahy Fe 20-30 % se těžila ze tří dolů a jedenácti povrchových nalezišť. Mezi nejznámější patřily doly Ranský (1810- ?), Gabriel (1822—?) a lomy Staro a Novoborovské (1814-1884), Josef (1822-1872), Prokop (1824-1860) a Mikuláš (1838-1883). V druhé polovině 19. století nad rybníkem Řeka byl otevřen důl Alfréd. Limonitová ruda se rovněž dovážela z blízkého Krucemburka, dnes Křížové, z dolu Václav (1820-1849). Údaje o životnosti jednotlivých ložisek se mohou lišit oproti skutečnosti o menší rozdíly.
Lomy i doly byly odvodňovány štolami. K ražení štol, pokud prostupovaly nezvětralým horninovým masivem, se používalo starého způsobu „sázení ohněm“. Nejdelší štola byla vyražena v délce 1008 m a odvodňovala Staro a Novoborovské lomy až do údolí Doubravy.
Výše těžby kolísala v průběhu let. Na počátku těžby v roce 1810 jsou údaje o 200-250 t vytěžené rudy. Postupně těžba rudy narůstala a to až do roku 1848, kdy bylo dosaženo maxima. V souhrnu ze všech provozujících ložisek bylo v tomto roce vytěženo cca 9500 t rudy. Za dobu rozkvětu těžby lze považovat období mezi roky 1842-1853, kdy se ročně těžilo více než 5000 t rudy. Od roku 1854 nastal v oblasti Starého Ranska postupný pokles těžby železných rud. Těžba byla ukončena v druhé polovině roku 1885. K datu 9. září 1886 je uváděn konec prací v staroranských železárnách.
V polovině 19. století železárny zaměstnávaly cca 1150 pracovníků různých profesí. Z uvedeného celkového počtu bylo 120 horníků, 200 zaměstnanců pracujících při dobývání rašeliny, 400 vozků a nakladačů, 240 dělníků u vysokých pecí, v kuplovnách a dílnách. Pomocnými profesemi jako byly vrtač, dělník v kujnických výhních a u hamerských kladiv, tesař, zedník, sedlář, kolář, pilnikář, čeledín, sluha, se živilo dalších 170 zaměstnanců. Zbytek (20) pracovníků připadl na administrativu, technický dozor a správu železáren.
Podle množství výroby v době rozkvětu těžby se železárny v Starém Ransku spolu se svým pobočným závodem v Polničce řadily na třetí místo mezi železárnami v Čechách a na Moravě.
Výrobky ranské železárny prosluly kvalitou, na kterou měl nemalý vliv též obsah stopových příměsí kovů niklu a mědi v železné rudě.
Po roce 1885 nastalo v hornické činnosti v širší oblasti Starého Ranska delší období klidu. Teprve v období 2. sv. se pozornost Němců soustředila na nové možné výskyty ložisek železných rud v ranském bazickém masivu. Nelze vyloučit též jejich zájem o ložiska barevných kovů. Výsledky průzkumu ani technická dokumentace se nedochovala.
