Pravděpodobně již od samého počátku dobývání železných rud v Krušných horách byly známy dva základní typy železnorudných ložisek, a to jednak žily, jednak “rudní lože”. Toto klasické rozdělení má svojí platnost dodnes.
Železnorudné žíly obsahují kromě své rudní složky, hematitu, také křemen, místy oxidické rudy manganu, fluorit a pyrit. Prostupují pod strmým úklonem ortoruly, migmatity a ruly a mají nepravidelnou, většinou malou mocnost. Železnorudná lože jsou magnetitem nebo magnetitem a hematitem (maititem) bohaté partie skarnů, tj. metamorfovaných hornin tvořených pyroxeny, granáty, amfiboly, v menší míře epidotem, karbonátem, křemenem, chloritem a jinými nerosty. Na počátku hornické činnosti, charakterizované jednoduchými formami a malým rozsahem dobývání, konkurovaly doly založené na hematito-křemenných žilách dolům dobývajícím magnetitová tělesa. V pozdějším období, hlavně v závěrečných fázích rozvoje železářství v Krušných horách, však druhý typ ložisek má již zcela rozhodující význam.
Mezi nejdůležitější železnorudné lokality ve střední části Krušných hor se řadí doly v okolí Mezilesí (Orpusu). Na rozsáhlé skarnové čočce s polohami magnetitu byly zakládány doly pravděpodobně již od poloviny 14. století. Největší ze zdejších dolů, Dorothea se čtyřmi šachtami až 70 m hlubokými, se vyznačoval stálostí provozu pro doly tehdejší doby téměř neobvyklou. Těžba rudy se pohybovala od 500 do 1100 tun ročně. Rozsahem a kvalitou se nemohl Dorotě rovnat žádný z dolů celého revíru.
Velmi významné skupiny dolů ležely severozápadně od Přísečnice v okolí obce Černý Potok. Byly to doly na tzv. Kremsigeru (Kremsiger Gebirge), Auspangeru (Auspanger Gebirge) a Kreutzigeru (Kreutziger Gebirge). Doly byly založeny na několika skarnových čočkách s nepravidelnými polohami magnetitu často prostupovanými krevelovými žilami, někdy i žilami barytu se stříbrnými a olověnými rudami. Hloubka většiny šachet kolísala od 4 do 40 m, nejhlubší důl Engelsburg dosáhl však hloubky až 78 metrů. První písemné zápisy o zdejším dolování pocházejí z první poloviny 14. století.
Jižně od Mezilesí, v okolí Horní Halže a Měděnce, leží rozsáhlé pozůstatky po starém dolování na silně odkrytých skarnových ložiskách, jejichž magnetit je většinou přeměněn na krevel, a která byla prostoupena četnými, samostatně dobývanými krevelovými žilami. Z větších dolů, které byly v provozu ještě na sklonku 19. století, je možné sledovat doly na tzv. Taubenbergu, Graukopfu, Rote Suttel a další.
Další dvě skupiny dolů pracovaly u obce Dolní Halže. První z nich, jihozápadně od vsi, nedaleko Mýtinky (Rödling), dobývala rozsáhlou skarnovou čočku s magnetitem. Druhá skupina, na tzv. Hohensteinu (Vysoký kámen), měla stejný charakter jako doly v okolí Horní Halže. Dobývání železné rudy ve všech jmenovaných dolech bylo postupně zastavováno ve druhé polovině 19. století v důsledku zániku zdejších železáren.
Z četných zdejších dolů stojí také za zmínku důl Fischer, který se nacházel severně od Mezilesí. Je zajímavý nejen tím, že se na něm těžba železné rudy udržela s přestávkami až do roku 1927, ale také tím, že jako jediný ze zdejších historických dolů byl během nových průzkumných prací v 50. a 60. letech 20. století znovu obnoven. Důl Fischer, založený v 18. století, dobýval jednak menší ložisko krevele, vzniklé pravděpodobně přeměnou magnetitu, jednak skarnovou čočkou s nepravidelnými polohami magnetitu otevřenou v pěti patrech do hloubky asi 55 m. Roční těžba se pohybovala od 220 tun do 1 100 tun rudy. Posledním majitelem dolu byla firma Mannesmann v Chomutově.
O tom, že dolování železných rud ve střední části Krušných hor mělo nejen ve středověku, ale až do poloviny 19. století mimořádný význam, svědčí také doklady o vysoce rozvinutém železářství v této oblasti. Široké okolí Přísečnice se stalo druhou nejvýznamnější železářskou oblastí českých zemí po Barrandienu, třebaže zdejší železářská oblast byla svým plošným rozsahem menší než středočeská.
Vysoká pec v Kovářské (panství Přísečnice), postavená v letech 1597-1598, je druhou nejstarší vysokou pecí v českých zemích vůbec. Na Přísečnicku existovaly v té době ještě železárny v Černém Potoku (Sorgental a Pleil) a v Kryštofových Hamrech, mimo panství Přísečnice pak dále rozsáhlé železárny na saských hranicích v Kalku, Gabrielině huti a Načetíně. Díky značnému počtu železnorudných dolů vznikaly drobné železárny již od 14. století v řadě dalších míst středních Krušných hor, které ovšem většinou buď zanikly, nebo se změnily v kovárny zpracovávající dovezené železo (Perštejn, Vejprty, Klášterec nad Ohří, Místo aj.). Celá řada hamrů zanikla v období třicetileté války.
Největší železárny v Krušných horách vyráběly železo nebo výrobky ze železa až do druhé poloviny 19. století (Kovářská do roku 1846, Perštejn do roku 1864, Kalek do roku 1871), kdy byly vytlačeny silnou konkurencí železáren kladenských a ostravských, jejichž vzrůst umožnilo zavedení koksu do výroby železa.
