Teprve kolem roku 1928 dalo biskupské komorní ředitelství vypracovat jedním universitním profesorem z Vratislavi důkladný rozbor hornin ze štol kolem Příčného vrchu a dokonce se hovořilo, že jedna americká firma by byla ochotna dolování obnovit. Politický vývoj třicátých let podobným plánům nepřál a nová kapitola v dějinách zlatohorského hornictví se započala až v éře socialismu.
Podobně i na jiných místech Jesenicka neměly pokusy o zužitkování jeho nerostného bohatství pro výrobu kovů a chemikálií v 19. století dlouhého trvání. Slibné výsledky poskytovalo zprvu kutání ve starých štolách v Račím údolí u Javorníku, zahájené kolem roku 1850. Kdysi ve středověku tu byly nedaleko cesty pod hradem Rychleby stříbrné doly, jejichž ochranu zajišťovala malá pevnůstka. V nich začal Vilém Güttler, hlava podnikatelské společnosti, jež pracovala v dolech v tehdy pruském Reichensteinu na těžbě zlatonosných kyzů, dobývat leštěnec olovnatý. V Melchiorově štole, nazvané po tehdejším biskupu Melchioru z Diepenbrocku (1845-1853), ho vytěžil do roku 1854 asi 6000 kg a vyrobil z něho 4,5 kg stříbra a 25 centů olova.
Velkou překážkou důlních prací byly spodní vody, jež bylo nutno odčerpávat pumpou, umístěnou v sousedním hornickém domě, sloužícím podnes za hájenku. Povzbuzen dosavadními slušnými výsledky začal Güttler razit novou štolu Františka Josefa, v níž objevil asi 10 centimetrů silné arsenové žíly. Se svým plánem postavit u blízko tekoucího Račího potoka arsenovou huť vzbudil tuhý odpor u javornického magistrátu, obávajícího se, že arsenové výpary vyhubí včelstva v širokém okolí. Nakonec Güttler spor s přispěním vídeňského dvora vyhrál a huť postavil. Jeho společnost však utrpěla při těžbě v Reichensteinu těžké finanční ztráty a musela se roku 1865 dolování v Račím údolí vzdát. Podle jedněch nepříliš spolehlivých údajů vytěžila společnost v Račím údolí v celku 50 000 centů rud nákladem 150 000 zlatých a zaměstnávala 50-100 horníků a pomocných sil.
Tíživý nedostatek rud nutil majitele železáren v Ondřejovicích hledat surovinové zdroje i v poměrně vzdálených místech. Jednu dobu se zdálo, že jejich úsilí se dovršilo nálezem ložiska magnetitu a hematitu na Hraničně v pásmu Rychlebských hor nad vsí Petrovicemi nedaleko Žulové. Počátek těžby lze klást asi do roku 1856, kdy Ondřejovice patřily dceři po Vincenci Keilovi baronce Rudzinské z Rudna. Horní práce ve výšce kolem 900 metrů se soustřeďovaly kolem štoly, jež dosáhla asi 540 metrů délky. Počáteční rychlý postup se zpomaloval a asi po 20 letech ustal úplně.
Teprve když roku 1890 prodala Rudzinská doly pruskému šlechtici Henckelovi z Donnersmarku, majiteli železáren v Pruském Slezsku, začala druhá etapa dolování. Za rok 1891 odvezl Donnersmark údajně odtud 10 000 tun rudy. Ta se dobývala ve třech šachtách, jejichž výnos však klesal tak, že kolem roku 1904 byly opuštěny a postupně byly zatopeny vodou. Potřetí se tu těžilo po roce 1953.
Tradice o vydatných zlatonosných žilách na Zlatém Chlumu u Jeseníku dala popud k poslednímu pokusu v kapitalistické éře dobýt z hornin vzácný kov. Stalo se tak roku 1885, kdy J. Saltera, původním jménem Sauer, rodem z Jeseníku, po nějakou dobu úředník mincovny v Kalifornii, získal Leo Grögra, člena známé stavitelské rodiny v Jeseníku, aby obnovili zapadlé štoly a razili dvě nové vpravo od cesty, vedoucí kolem dnešního hřbitova na Zlatý chlum. Horniny z několika šachtic drtili ve stoupě poháněné parním strojem. Z rozdrcené hmoty získávali tzv. mokrou cestou zlatý prach, amalgací drobné kuličky zlata. Oba způsoby byly však pracné a nákladné a není divu, že stály oba podnikatele celé jmění, takže s těžbou roku 1888 přestali. Poštěstilo se jim roku 1890 doly prodat za 86 tisíc zlatých jedné anglické firmě. Ta zaměstnávala 12 horníků a r. 1891 odeslala do Anglie ke zpracování 3000 centů zlatonosného křemene. Není známo, jak dlouho a s jakým výsledkem dolování pokračovalo.
