Odlišně posuzoval záležitost tehdejší biskup Filip Gothard Schaffgotsch (1748-1795), který v postupu císařovny spatřoval újmu na starých biskupských právech. Proto se ujal těžby ve Zlatých Horách na svůj náklad a dokonce se tu pokusil razit i mince. To pokládala Marie Terezie za nemístnou opovážlivost a poručila mu odvézt mincovní nářadí ve váze 30 centů do Vídně. Po oslyšeném protestu proti zrušení mincovního regálu usiloval biskup uchovat aspoň báňská práva a začal těžbu na Příčném vrchu. Soustředil se s úspěchem jako kdysi kníže z Anhaltu na dobývání pyritů a výrobu vitriolu, což mu vyneslo v letech 1755-1765 8587 zlatých. Nabídku státního eráru, aby dolovali společně, odmítl s oprávněnou obavou, že by musel nést větší díl nákladů, ale přivolil, aby stát směl kutat v Modré štole.
Přivolaní odborníci ze slovenského Smolníku a z Tyrol rudné bohatství chválili, ale nerozřešili problém spodních vod a r. 1769 těžbu v štole zastavili. Biskup pokračoval v dolování sám, ale jen v malých rozměrech, protože vrchní horní úřad ve Věličce podrobil dobývání zlata přísné prověrce a doporučil je zastavit. Biskup se začal proto více zajímat o těžbu železných rud a jejich zpracování, což vedlo k založení velkého hamru v Mnichově, kde podobné starší zařízení bylo v činnosti už od počátku 16. století. Biskup doplnil hamr stavbou dvou vysokých pecí, kolem nichž vznikla osada zvaná Buchberkstál, dnes Železná.
Než i do tohoto užitečného podnikání neblaze zasáhl stát. Císař Josef II. neměl biskupa Schaffgotsche v oblibě a pod malichernou záminkou jej roku 1785 zbavil správy stolních statků. Noví ředitelé biskupského majetku začali nemírně šetřit, aby výnos pro stát byl co největší, a ztrátovou těžbu ve zlatohorských štolách r. 1788 zastavili, připojené budovy a inventář rozprodali a zbytek přenechali živlům na pospas. Po smrti Josefa II. sice přešla správa statků opět do biskupových rukou, ale jeho finanční situace byla tak zlá, že pro obnovu dolování nemohl nic obětovat.
Polozasuté štoly však nadále připomínaly místním lidem zašlou hornickou slávu a tuto tradici se počátkem 19. století pokusila oživit skupina místních měšťanů, vedená kaplanem Floriánem Krónerem, rodákem z Horního Údolí. Ten požádal tehdejšího biskupa Kristiána Hohenlohe-Bartensteina (1796-1817) o povolení k těžbě. Na jeho naléhání upsal biskup společnosti 13 podílů. Šest dalších zakoupilo město a projevilo chuť vzít dolování do vlastní režie. Leč krajský úřad v Opavě, provádějící přísný dohled na městské hospodářství, zakázal magistrátu podílet se na jakékoliv báňské činnosti.
Pevnější základy rozvoje železářství poskytovala naleziště železné rudy kolem Rejvízu a Horního Údolí, jichž využil majitel Ondřejovic Karel Ignác Salis k postavení dvou vysokých pecí v části Ondřejovic zvané Latzdorf (dnes Javorná).
Technicky dobře vybavené pece koupili i s ostatním Salisovým majetkem dva obchodníci z Opavy Tlach a Keil, kteří se specializovali na výrobu zinkového plechu výborné jakosti. Nově otevřený důl Josef na Rejvízu poskytoval od r. 1824 rudu dobré kovnatosti, ta se pohybovala mezí 14 až 20 procenty, ale nadměrné množství vody ztěžovalo těžbu do té míry, že bylo nutno od ní upustit. V dole bylo zaměstnáno dosti Čechů, kteří se po roce 1795 ve značném počtu usadili na Rejvízu, z nichž se zejména Jan Svatoš osvědčil jako zkušený šichtmistr. Ondřejovické železárny získaly vbrzku značný ohlas i v zahraničí. Dodávaly zinkový plech do Athén, Paříže i Amsterodamu a dokonce do tak technicky vyspělé země, jako byla Anglie.
Po dlouholetém poklesu výroby v Mnichově se kolem roku 1840 i tu dostavil rozmach, zpomalený nedostatkem rudy, jímž začaly citelně trpět i železárny v Ondřejovicích. Místní zdroje kolem Rejvízu, Heřmanovic a Horního Údolí stačily krýt spotřebu rud sotva z polovice, zbytek bylo nutno dovážet od Moravského Berouna, Uničova, Horních Životic, Hraničně a dokonce i z Čech. Ruda se tavila výlučně dřevěným uhlím, získaným pálením milířů v bohatých okolních lesích.
Na sklonku feudálního období došlo k poslednímu pokusu obnovit těžbu ve Zlatých Horách. Podnikl jej Jan Höniger z Heřmanovic, jehož otec mu předal údaje o horních pracech z konce 18. století. Mladý Höniger, který se zprvu věnoval hutnictví v Ostravě, požádal r. 1844 horní úřad v Kutné Hoře o koncesi kutat na desíti místech na Příčné hoře včetně Modré štoly. Zaměstnával na 30-40 horníků z podílů, které mnohdy se lstí na důvěřivých lidech vylákal, a ročně získal nepatrné množství zlata ve váze 400 gramů.
Když naděje na získání státní dotace selhaly, prodal r. 1849 kutací práva hraběti Oktaviánovi z Lippe-Weisenfelsu. Nový koncesionář byl velkorysý podvodník, který falšoval zprávy o výtěžku dolů a předkládal odborníkům výborné rudy z jiných nalezišť, připravil své oběti o 350 tisíc zlatých a uprchl se svou milenkou do Ameriky.
O tomto nezdaru, jenž vzbudil veliký ohlas, se nikdo neodvážil vkládat peníze do ztrátového podnikání a odvahu našli jen jednotlivci, provádějící těžbu ve vlastní režii. Tak na Příčném vrchu dobýval zlatohorský rodák Karel Lorenz od r. 1854 měděné pyrity pro továrníka Mořice Richtra z Vrbna, od r. 1870 pro chemickou továrnu hraběte Larische v Petrovicích u Bohumína.
Když od r. 1878 začal Larisch dovážet pyrity po Košicko-bohumínské dráze z Uher, přenechal koncesi J. Promnitzovi z Javoru, jenž byl ředitelem měděné huti v Haselu v Dolním Sasku. Jím ustanovený manipulant Schuck nerozuměl ani nerostům, ani důlnímu provozu a v krátké době prostavěl v dolech 30 tisíc marek. Proto Promnitz provoz v dolech zastavil a pak se už kromě několika místních amatérů o rudné bohatství kolem Zlatých Hor nikdo nezajímal. Lorenz sice vypracoval r. 1888 ze získaných zkušeností podrobný plán na úspěšnou těžbu, ale nenašel se nikdo, kdo by měl odvahu obětovat na jeho realizaci peníze.
