V roce 1812 novým horním zákonem byl grafit vyhlášen za vyhrazený nerost. Jako prvnímu bylo uděleno právo těžby Josefu Korgerovi u Malého Vrbna. V první etapě byla tuha těžena mělkými šachtičkami z oxidačních zón. Toto období začíná koncem 18. století a končí v polovině 19. století. Těžaři, většinou vlastníci pozemků zakládali svislé jámy v nadloží sloje tak, aby zastihli ložisko v hloubce kolem 25 m, což představovalo konečnou hloubku jámy. V ložisku razili směrné chodby malého profilu často s prudkým stoupáním. Z těchto chodeb postupovali dovrchními dobývkami s ponecháním ochranného pilíře za sebou. Rubaninu uvolňovali ručně a přímo na porubu ji pomocí sít třídili. Hlušinu zakládali do vyrubaných prostor. Projevy tohoto dobývání jsou patrné na všech dnes těžených ložiscích grafitu.
V roce 1828 převzal zdejší doly Franz Buhl, který je přivedl k velkému rozkvětu. Kromě tohoto v blízkém okolí těžila celá řada drobných těžařů, sedláků, kteří však byli zcela závislí na opavské firmě Tlach, která zajišťovala prodej. F. Buhl rozšířil těžbu grafitu především v letech 1835-1840 a to nejenom v Malém Vrbně, ale i v Branné. Do roku 1869 se vytěžená grafitová surovina zpracovávala pouze přeléváním a přeplavováním v kádích a klimaticky se sušila. V roce 1869 byly na obou lokalitách postaveny úpravny, které pracovaly tak, že se ručně míchala grafitová surovina ve zvláštních kádích a přepad se jako grafitový rmut usazoval v sedimentačních jímkách. které pak byly pozvolna odvodňovány, vysušovány, vybírány a vybraný materiál byl klimaticky dosušován. Ročně se na obou úpravnách vyrobilo 5-6 kt grafitu. Takto získaná tuha byla formanskými vozy dopravována do sléváren v tuzemsku, ale i do ciziny.
Ve 40. letech, po smrti F. Buhla, nastává úpadek těžby, nakonec Buhlové ztratili celý majetek, který byl rozdělen na Gustava Stohra, měšťana ve Starém Městě a na manželku bergmistra Pistela, zástupce Lichnštejnské správy.
V roce 1854 dochází k ustanovení těžařstva Alberti, které spojilo majetek Stohrův a Pistelů a dalo základ nové soustavné těžbě. Po 70 letech se všechna horní práva vrátila do rukou Buhlů. Lokalizaci těžby nejlépe dokládají důlní míry, které lemují prakticky celý obvod Velko-vrbenské grafitové klenby a okolí Branné (Šléglovská kra). Nejintenzivnější dolování s nejlepšími výsledky bylo dosahováno v okolí Malého Vrbna štolami Alois a Vodní na ložisku Badenberg ve Šléglovské kře, těžené již od roku 1896.
V roce 1927 se oba podniky spojily v akciovou společnost Graphitwerke Buhl-Alberti se sídlem ve Starém Městě. Již tehdy byla těžba v této oblasti největší těžbou grafitu v tehdejším Československu. Produkční možnosti společnosti byly okolo 1 000 vagónů ročně, firma však stále zápasila s odbytovými potížemi.
Od poloviny 19. století přechází těžební režim na ražení štol z nejnižších míst výchozů ložiska. Bylo tak otevřeno 1 500 m dlouhé dolové pole Alois v Malém Vrbně a 1 300 m dlouhé dolové pole Badenberg v Branné, dále ložisko Vohrwerk u Šléglova, ložisko Konstantin a Gustav u Velkého Vrbna a řada dalších lokalit. Krátkou dobu (před rokem 1927) zde byl otevřen důl Maria na antimonovou rudu. Jeho majitelem byl Ing. Heřman Buhl.
Za zmínku stojí poznamenat skutečnost, že před druhou světovou válkou byly české země na 2. místě za Cejlonem v produkci tuhy na světě.
Historii závodu po druhé světové válce je možno charakterizovat několika organizačními změnami. Po krátkém období národní správy se stává součástí Příbramských rudných dolů, 5 let (od roku 1950) patřil pod Tuhové závody Netolice, od r. 1954 je řízen Moravskými tuhovými a rudnými doly Šumperk. Od 1.4. 1958 závod definitivně přechází k n.p. Rudné doly Jeseník.
