11. září 2023 započal zásyp jam Dolu Frenštát. Jednalo o zátěžový test, nicméně dnes už se zásyp jam rozběhl naplno. Odhadovaná doba vlastního zásypu je cca dva týdny, poté bude následovat další fáze likvidace jámy (betonáž uzavíracího ohlubňového povalu aj.)
Zásyp jam začal v tichosti den po skončení 27. setkání hornických měst a obcí a je takovou smutnou symbolikou konce českého hornictví. Zásyp jam, resp. uzavření ložiska, kde je evidováno více než 1,6 mld. tun černého uhlí, přichází v době, která je z geopolitického pohledu značně nejistá. A zároveň v době, kdy o nějaké smysluplné energetické koncepci a surovinové politice ČR nemůže být ani řeč.
Důl Frenštát nebyl nikdy takovou hrozbou, tak jak se o něm psalo. I obrázky krajiny Karvinska jako argument byly těžce zavádějící. Je nutné se uvědomit, že od r. 1989 se v ČR neotevřel jediný nový lom, natož důl. A v případě dolu, který by se na Frenštátsku musel postavit, se bavíme o částce mezi 30-50 mld. Kč. Tolik totiž stojí výstavba nového dolu na zelené louce. A taková částka není v silách českého státu. A kdyby náhodou ano, není to částka, kterou by byl český stát ochoten investovat do jeho výstavby. Tohle by totiž lámalo vaz.
Důl Frenštát a jeho svět pod zemí už tedy pomalu pohlcuje zásyp, avšak těžní věže by podle posledních informací měly zůstat stát. Nicméně pachuť toho, kam až dospělo českého hornictví, je velká. V jeden den si připomínáme jeho zašlou slávu, den na to sypeme jámy. Útlum dolu jako takový má smysl, pokud je ložisko vytěženo. Těchto případů je ovšem jak šafránu, ten zbytek jsou důvody ekonomické. Na straně druhé, náklady 60 mil. na údržbu Dolu Frenštát nebyly tím, co bychom si nemohli jako společnost dovolit. Ve světle různých kauz a afér, privatizace MUS a zejména OKD je 60 mil. Kč ročně naprosto ničím. Je to kapka v moři. Ušetřené peníze nikdo neuvidí, zmizí velice rychle a bez užitku. Proto argumentace úspor desítek miliónů ročně ve světle toho, kolik desítek miliard Kč ztratil stát při privatizaci OKD, je směšná.
Co říci závěrem. Zásyp Dolu Frenštát je skutečností, a přestože byly náměty a plány mu vtisknout nový život, využít jeho jámy, je všechno jinak. Proces likvidace dolu je proces, který se za posledních třicet let vůbec nezměnil, a zároveň se nenašel nikdo, kdo by se nad ním pozastavil a pokusil se popřemýšlet o tom, jestli je vůbec správný. Jestli nelze již jednou vytvořenou infrastrukturu nějak využít, a zda-li se vůbec chováme tak, jako generace horníků před námi, kteří když opouštěli ložisko, vždycky nechávali svým nástupcům jiskřičku naděje.
Ty tečky, které teď děláme my, jsou definitivní a na uhlí to platí dvojnásob.
